Advent

Maria očekává dítě, které už je přítomné. Žije v příslibu Vánoc, ale ví, že od okamžiku jejího „ano“ je již všechno naplněno. Její očekávání není prázdnota, která by se teprve později naplnila; je už samo součástí plnosti Krista, která se zjeví jeho narozením. A ona bude první, komu bude dáno jej spatřit. V každém lidském očekávání je jistá úzkost: člověk většinou neví, zda v rozhodující chvíli obstojí, zda bude odpovídat, zda má vše správně připraveno, aby nastávající událost získala svou pravou a přiměřenou podobu. Maria však má jistotu, že dítě, které očekává, je sám Bůh. Otec jí poslal anděla, aby jí to zvěstoval. A jejím souhlasem má od počátku podíl na tom, co přichází; nemusí se proto znepokojovat ani trápit tím, co nastane. To, co přichází, je skutečnost. Přichází Bůh. On přináší naplnění, jímž je on sám, a spolu s ním také schopnost obstát a odpovědět pro ty, kdo jsou s ním spojeni.

Blížící se příchod je pro Matku stále zřetelnější, čím více čas postupuje. A zároveň stále jasněji vidí lidi ve světle přicházejícího vykoupení. Pro ni je nyní vše, co Syn jednou vykoná, už jakoby v ní přítomné; a proto má na všem, co teprve přijde, nejhlubší vnitřní účast. Neuvažuje však o této účasti, nýbrž jedině o tom, co Syn vykoná. Je pouze výchozím bodem, soustředěným na odevzdanost, očekávajícím Boží naplnění. A právě v tomto očekávání spočívá její spolupůsobení. Když s ní slavíme Advent a kontemplujeme její tajemství, bylo by dobré odložit všechno ostatní poznání o křesťanství a církevním životě, abychom se vrátili k této prvotní buňce křesťanského života a viděli Pána jako toho, kdo přichází a naplňuje zaslíbení. Svým stáváním se už je přítomen; ve svém příchodu již daruje. Své Matce dává jistotu jejího poslání, a v této jistotě spočívá neochvějné poznání spásy světa. A tento dar nezůstává u ní; prochází skrze ni do církve, až k nám. Máme na něm podíl. Když Maria potkává ve svém okolí známé lidi, vidí je ve světle vykoupení. I oni jsou ti, k nimž může přinést svého Syna. A tento okruh se rozšiřuje o neznámé, náhodně potkané, vzdálené, které nikdy neuvidí a vůbec je nezná. Všichni však potřebují tutéž spásu, a proto má každému co dát: svého Syna. A tak se ze všech raduje, protože všechny smí obdarovat. Jen zřídkakdy to bude viditelný a zkušeností uchopitelný úkol; téměř vždy zůstává tento úkol uzavřen v jejím velkém odevzdání Bohu. V jejím poslání je tedy něco, co při jejím souhlasu nebylo možno předvídat a co se nyní stává zjevné: zahrnutí všech ostatních; soubytí všech v očekávání Vykupitele. I těch, kteří o tom ještě neslyšeli a nemohou to rozpoznat. Naplnění je u Boha. Ale spočívá také v jejím vlastním povolání, v jejím vydání se k dispozici, v její připravenosti a vytrvání v ní. A proto je i v jejím pozvání pro všechny, aby byli přítomni a účastnili se, aby sdíleli její účast, aby se všichni podíleli na svátcích, které Syn připravuje své Matce, bez oslabení skrze čas – aby se Vánoce staly pro každého, tehdy i dnes i navěky.

V tomto zhuštění všech časů do času Adventu je skryto, na dně, tajemství Marie: jak se přizpůsobuje, jak jde s Bohem, chápe, poslouchá, miluje. Nám, coby pozvaným, je dáno podílet se s ní na její naději, jejímž základem je její poslání a skrze něj poslání každého jednotlivce, který sdílí víru. Sotva existuje lepší příprava na Vánoce než toto vědomí, že jsme zahrnuti do modlitby Matky, do její neohrožené jistoty, že my – skrze milost Syna – odpovíme jeho očekávání, až k nám jednou přijde.