menu
Kněžský život z modlitby
Adrienne von Speyr
Titolo originale
Priesterliches Leben aus dem Gebet
Ottieni
Temi
Dati
Lingua:
Ceco
Lingua originale:
TedescoCasa editrice:
Saint John PublicationsTraduzione:
Jitka FišerováAnno:
2026Tipo:
Articolo
Fonte:
„Priesterliches Leben aus dem Gebet". Gloria Dei 4, 4 (1949): 251–58; pokračování v 5, 3 (1950): 189–93. Nyní též v: Die Welt des Gebetes. Einsiedeln: Johannes Verlag, 1951: 156–172 (s drobnými úpravami).
Kněz dospěl skrze modlitbu k tomu, že se chtěl stát knězem. Ví, za co modlitbě vděčí, a chce obnovit modlitební život církve. Ví také, že se má na tomto působení podílet svou vlastní modlitbou. Ve svém kněžském úřadu má však množství úkolů, které mu ponechávají jen málo času na modlitbu. A přesto musí být nalezeno řešení, které jeho modlitbě dodá tolik síly, aby z ní vyrůstal jeho úřad i všechna jeho zaměstnání. Ústní modlitby bude vykonávat jako každý jiný: ranní a večerní modlitbu, modlitbu před jídlem atd. Kromě toho je mu z úřední povinnosti uloženo mnoho ústních modliteb: slavení mše svaté a udělování svátostí, různé pobožnosti v kostele, společně s ostatními věřícími, a v neposlední řadě breviář. A vedle toho má, pokud je to možné, pěstovat také rozjímavou modlitbu.
Tu první část modliteb bude často muset vykonávat rychle. Chodí pozdě spát, vstává brzy, někdy může být nečekaně povolán k umírajícímu ještě dříve, než stačí odsloužit mši svatou. Jeho soukromá ústní modlitba bývá často narušena ve svém řádu, takže se občas musí smířit jen s dobrým úmyslem. Více času má pro modlitby, které si může podle libosti rozdělit během dne. A všechen čas má pro ty, které je povinen vykonávat v kostele ze svého úřadu. Tyto modlitby se nemodlí soukromě. Jsou slyšeny a přijímány druhými, jsou spoluprožívány a společně přinášeny před Boha. Když je vykonává, zakouší společenství modlitby. Společenství, které zprostředkovává přítomnost Pána: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ A kněz nemusí mít pocit, že veškerá tíha spočívá jen na něm: může důvěřovat, že jsou vyslyšeny, že Pán je přítomen.
Tato církevní modlitba kněze je ve zvláštním vztahu k Trojici. Když slaví mši svatou nebo některé svátosti, je přítomen Syn a sesílá Ducha, který je nesen svátostmi, a tato přítomnost Syna i Ducha je zahrnuta v Otci. V soukromé modlitbě je především přítomen vtělený Pán a Trojice je jakoby zastoupena skrze něj, skryta v něm; do popředí vystupuje blízkost, kterou nám Bůh získal skrze vtělení. V oficiální modlitbě je tomu spíše tak, že Syn, který své církvi daroval úřad, jej natolik dal ve jménu Otce a zprostředkoval skrze seslání Ducha, že se nyní téměř skrývá za Otcem a Duchem — za Otcem, k němuž je modlitba adresována, a za Duchem, který modlitbu naplňuje.
Jak v soukromé, tak v úřední modlitbě má kněz určité těžkosti začlenit rozjímání. Ve své modlitbě však má před očima své společenství, obec, za niž je odpovědný, a právě ona působí plodně na jeho modlitbu. Když například pronáší modlitbu rozhřešení nebo modlitbu při podávání svatého přijímání, prožívá přijetí svátosti společně s tím, kdo ji přijímá, a účinek udělení svátosti na přijímajícího dodá jeho modlitebnímu slovu určitý kontemplativní ráz. Rozjímání tedy nebude čerpat svůj obsah ani tak z evangelia nebo z nebeské věčnosti, nýbrž ze zkušenosti těch, kdo přijímají — těch, kteří v kněžském zprostředkování milosti dostávají něco z nebe, něco ze skutečné přítomnosti Syna. A protože se to neděje bez zprostředkující modlitby kněze, je to pokaždé, jako by kněz musel své modlitbě dát něco ze své vlastní podstaty, něco, co přijímající tak rychle vstřebává, že by to kněz nikdy nedokázal sám v sobě nahradit, kdyby se to dělo skrze něj a ne skrze Boha. A to, co má ze sebe vydávat, není především jeho vlastní, nýbrž to, co mu Bůh svěřil k předávání; a tak je nakonec jen nádobou a průchodem milosti. Tak jako zprostředkovává Boží milosti a tyto milosti skrze něj úředně procházejí, tak zároveň zprostředkovává i sebe sama, neboť ve svém úřadu není ničím jiným než plodem Boží milosti. Existuje nerozlučná syntéza mezi svátostnou a kněžskou milostí. A s milostí jeho kněžství je spojeno i jeho vlastní odřeknutí, které mu umožnilo vstoupit do kněžství, takže pokaždé je tato milost rozdávána a toto jeho odřeknutí z ní čerpá i plodnost. Nejde totiž o odřeknutí, které by jako něco uzavřeného zůstalo za ním nýbrž o zřeknutí, které musí každý den svého života znovu podstupovat. A tak je zároveň svou obcí stále znovu vyprazdňován a okrádán, a zároveň Bohem stále znovu naplňován a obohacován. Ne tak, že by se mohl bezstarostně nechat připravovat o vše, protože předem počítá s tím, že to, co odevzdal, dostane od Boha zpět. Zůstává na okamžik v jakémsi zavěšení: dává a vydává se tak plně, že neuvažuje, nepočítá s tím a nedbá na to, zda dostane darované zpět. A jeho obohacení spočívá především v tom, že má účast na obohacení toho, kdo přijímá — podobně jako člověk, který má vyprávět dobrý příběh, se předem raduje z radosti, kterou jeho vyprávění vyvolá, a když jej pak vyprávěl, raduje se ještě jednou spolu s ostatními a také z toho, že mohl radost způsobit. Tak se například kněz při zpovídání předem podílí na jistotě a útěše toho, komu uděluje rozhřešení, a při samotném udílení tuto útěchu znovu přijímá. Církevní modlitba patří pro kněze k jeho činnosti. Potřebuje však také samozřejmě kontemplaci. Rozmanitost jeho úřední činnosti je totiž podmíněna rozmanitostí životních situací, stavů a charakterů, s nimiž přichází do styku a pro které má všechny nalézt správné slovo útěchy a posily. Musí nepřetržitě dávat, vydávat se, a proto je ve velkém nebezpečí, že se stane neživým a schematickým. Toto nebezpečí však nezažene jen tím, že je „živou osobností“ a jako takový vystupuje. Skutečné překonání tohoto nebezpečí vychází z objektivity klidné modlitby, především z rozjímání a z breviáře. Zatímco u řeholníka je rámec rozjímání vymezen především duchem řádu, u kněze je utvářen spíše trvalými požadavky jeho obce. Tyto požadavky jsou už předznamenány v evangeliu, v setkáních lidu, věřících i nevěřících s Pánem, a lze je shrnout do jediného slova: nalezení pokoje ve víře. Všichni, kdo se setkávají s knězem, chtějí vždy toto — ať skrze přijetí svátostí, nebo skrze osobní rozhovor. A překážky i starosti, s nimiž lidé přicházejí ke knězi, jsou tytéž, které je kdysi přiváděly k Pánu a vedly je k naději na záchranu a vykoupení od něho. Jenže dnes stojí na místě Pána kněz, který na Pána ukazuje. Aby však mohl toto ukazování uskutečňovat, potřebuje objektivitu kontemplace. Nepotřebuje ji jen proto, aby posiloval druhé; potřebuje ji stejně tak, aby sám zůstal osobností a skutečně osobním člověkem. Starosti lidí jsou pro ně samotné vždy něčím jedinečným, zatímco pro kněze se stále opakují a stále více si jsou podobné. Mohl by je rozdělit do skupin, mít pro každého připravený recept a tím si vše usnadnit. Právě to však nesmí dělat. Musí každého osobně vést k Pánu. Aby si i to usnadnil, může být v pokušení uchylovat se k „vlídnému“ způsobu sbližování se svými farníky, účastnit se jejich života lidsky, až příliš lidsky, a už ne kněžsky. Před tímto novým nebezpečím ho může zachránit jen objektivita jeho kněžství, která má svůj základ nakonec v rozjímání. Objektivní poznání zjevení, například situací Pána v evangeliu, jeho vztahu k hříšníkům, celníkům a nevěstkám, k těm, kdo usilují, i k těm, kdo znovu upadají, k vlažným a odmítajícím i k několika málo věrným. Musí poznat způsoby Pánova jednání dříve, než přijdou konkrétní pastorační případy, které mu budou svěřeny, a ne teprve s ohledem na jednotlivý případ. Jen tehdy, když si přinese předběžné a obecné poznání Kristovy pastorační péče, bude ve světle tohoto poznání schopen řešit jednotlivé případy. Tuto péči Pána pak nemá nahlížet ani ve vztahu k sobě samému jako subjektu a osobě a vybírat si z ní podle svých domnělých subjektivních potřeb. Má se jí nechat naplnit, i když se mu v daném okamžiku zdá, že mu nic neříká. Z objektivity Pánovy pastorační péče, kterou poznává v rozjímání, má potom v setkání s lidmi dokázat být osobností. A jeho objektivita bude odpovídat potřebám obce, které nejsou jen souhrnem potřeb právě těchto jednotlivců, nýbrž jsou potřebami obce jako takové, jak existovaly už v době Páně. V církevní obci dochází k určité redukci od aktuálního k minulému a nadčasovému.
Kněz má na rozjímání obecně méně času než řeholník. Právě proto by však měl rozjímat pomaleji. Jeho rozjímání by mělo zahrnovat spíše určité konkrétní, jednotlivé body a zdržovat se u nich. Neměl by postupovat paušálně, ale verš po verši, slovo po slovu. Měl by si brát méně látky, aby do jeho modlitby vstoupilo tím více napětí. Čím rychleji se musí modlit svůj breviář a ostatní ústní modlitby, tím rozvážnější by mělo být jeho kontemplace. Jinak by bylo vše strženo do uspěchaného tempa. Aby zůstal uprostřed, musí spojit oba póly. V obou typech modlitby stojí před Bohem jako zástupce církve, a proto by měl obě formy naplnit a vyčerpat tak dalece, jak je mu to možné.
Breviář je potřeba se modlit v přiměřené době, v časovém rytmu čtení a recitace. Nabízí hojnost látky, která se částečně často opakuje. Právě zde je správné uchopení obsahu podporováno opakováním. Stejný žalm, který se modlíme stále znovu, bude mít pokaždé novou tvář. A protože je to slovo Boží, tato obnova se nikdy nevyčerpá. Vždy znovu se otevře nějaký nový pohled. A modlící se je v pevném časovém rámci uváděn do stále nových Božích věcí. Tu a tam zazáří světlo, ale modlící se u něho nezastaví. Modlí se breviář ve společenství se všemi kněžími. A v každé modlitbě breviáře dochází k určitým zábleskům a jednotlivé záblesky mezi sebou vytvářejí jednotu. V rozjímání však poznal něco, co nikomu jinému nevyvstalo. Rozjímání je především osobní duchovní úkon jednotlivce, který tím určitým způsobem slouží ostatním. U breviáře je to spíše naopak: součet malých osvícení všech těch, kdo se modlí tento žalm, může společně vytvořit zaokrouhlený celek. A tak se zde spíše všichni modlí za jednoho.
Modlitba breviáře je knězi uložena jako čas klanění se Bohu, který vyčnívá z celku jeho každodenního zaměstnání. Proto jí může s výhodou už navenek dát určitý kontrastní charakter: má-li rušný život, bude se ji možná modlit v tichu vsedě; je-li neustále na cestách, v pokoji; je-li naopak stále vsedě, bude se procházet venku. Bude však dbát na to, aby ho vnější stránka v modlitbě nerušila. Chůze sem a tam nesmí narušovat vnitřní usebranost, sezení nesmí být pouhou pohodlností, která potlačuje rozhovor s Bohem. Od vnějšího se vyžaduje, aby podporovalo vnitřní, bez jakékoli samoúčelnosti; duch má načerpat nové síly, nikoli tělo vykonávat svou „procházku pro lepší trávení“.
Modlitby, které jsou denně předkládány, jsou svou volbou výrazem vůle církve, která měla své důvody, proč utvořila breviář právě takto a ne jinak. Jednotlivý modlící by možná provedl výběr jinak; některé žalmy by vynechal, životy svatých by vyprávěl výrazněji a vybíral by jiné pasáže z biblických čtení. Může mu však být útěchou, že si je při modlitbě breviáře vědom svého spojení se všemi kněžími, spojení především skrze Boha. A že to má za cíl zaměření mysli na určitá témata a zahrnuje také určitou nutnost překonat sebe sama, takže se všichni, nad rámec svých osobních přání, zatímco podstupují určitou oběť, zabývají tématem daným církví. A zatímco modlitby v kostele jsou přijímány a spoluprožívány obcí věřících, zde je adresátem jedině Bůh. Je to církví utvářený rozhovor mezi knězem a Bohem, takže kněz v modlitbě breviáře nejjasněji projevuje své církevní smýšlení.
Pak je to také kontakt se slovem zjevení ve výběru, který uvážlivě sestavila církev. Mladému knězi lze proto doporučit, aby své texty k rozjímání čerpal především z breviáře. Své zkušenosti z rozjímání pak bude moci zúročit v modlitbě breviáře, protože text tak získá větší plasticitu a výraznost. Starší kněží budou možná s větším užitkem rozjímat nad texty, které nejsou obsaženy v breviáři, aby se s Písmem seznámili v širším rozsahu a osvojili si plnost Božího slova.
Největší nebezpečí breviáře spočívá v četných opakováních nejznámějších modliteb: Otčenáš, Zdrávas Maria, Vyznání víry, Sláva Otci a tak dále. Při tomto opakování se duch snadno unaví. Na druhé straně jde přesto o správné opakování, pokaždé na nové úrovni, jako návrat, který má dát lepší porozumění a nový elán. Podobně jako člověk při cvičení po náročných úkonech zhluboka dýchá nebo dělá několik uvolňujících pohybů. Je to přestávka, která však navzdory tomu je silně prostoupena předchozím rozjímáním a osobním kajícím vyznáním. I když ne každé jednotlivé slovo je promyšleno, celek přesto nese určitou modlitební atmosféru. Modlitební naladění může překlenout může překlenout okamžiky, kdy soustředění ochabuje.
A i když je text stále tentýž, známý a až příliš známý, přece jej Bůh slyší vždy znovu nově. Jsou to slova jeho Syna, slova Ducha Svatého. A Bůh může tomu, kdo se modlí vnuknout, jak mohou tato slova pokaždé zaznít nově, odlišně a s jedinečným osobním odstínem. Proto má být při modlitbě breviáře v jakési otevřené pohotovosti a vnitřní neuzavřenosti, odpovídající nevyčerpatelnosti Slova a Boží moci právě nyní zjevovat něco nového. Pokud je však modlící se předem přesvědčen, že ví, co modlitba obsahuje, uzavírá se a nic nepřijímá. Někdo může i mnohokrát slyšenému vyprávění naslouchat buď s otevřeností k objevování nových významů a odstínů, nebo s postojem člověka, který „už to stejně zná“; pro prvního bude příběh stále živý a podnětný, pro druhého jen nudný. Kněz musí být při breviáři v jakémsi očekávání toho, co mu Bůh daruje. Tohoto stavu však má být dosaženo v zapomnění sebe sama. Malé starosti a bolesti každodenního života mají zůstat venku; v breviáři se sice pročisťují a očišťují, ale ne tím, že by se o nich dlouze rozjímalo, nýbrž tím, že se hned na začátku, v prvním Otčenáši, cele odevzdají Bohu, aby byl člověk zcela svobodný pro něj. Při rozjímání není zakázáno zvolit si látku odpovídající mému dnešnímu stavu a aktuálním problémům, které jsou pak rozjímáním uvedeny do objektivního světla. V breviáři se tomu však máme vyhnout. Je to předem daná modlitba, stojící mimo osobní záležitosti. Pouze v modlitebním úmyslu do toho mohou tyto věci vstupovat, nikoli však jako vlastní téma. Když se Vianney, vyčerpaný a zničený apoštolátem, modlí breviář, nechce Bůh před sebou vidět muže zatíženého tisíci starostmi, ale duši, která mu náleží a kterou může utvářet. Když se hříšník zpovídá, pak jde rozhřešení od jeho subjektivního hříšného stavu jako od výchozího bodu směrem k objektivitě správného křesťanského života. Breviář se od počátku pohybuje v této objektivitě. Hned na začátku člověk setřese vše, co tvoří jeho vlastní hříšnost a nedostatečnost, osobní starosti i apoštolské zájmy. A člověk je už jen knězem před Bohem ve výkonu svého úřadu, jako v nulovém bodě všech proměn a výkyvů, které s sebou přináší kněžský život. A modlí se objektivní slova církve – a to, že se je modlí právě on, je jakoby náhodné – slova, která jdou od církve k Bohu, aby Bůh skrze věcnost této modlitby člověka osobně utvářel, a to velmi subjektivním způsobem a působením, které se v delším časovém horizontu v knězi projeví.
Bůh ve svém působení na kněze vychází z jeho kněžského povolání, z jeho snahy žít je vážně a správně, a k tomu používá látku z breviáře. Když se mladý muž rozhodl stát knězem, měl před očima něco konkrétního. Nyní je knězem, a skutečnost odpovídá jen částečně tehdejšímu obrazu očekávání. Existuje objektivní napětí mezi „chtěním být knězem“ a „být knězem“. Existuje také subjektivní rozdíl, daný tím, jak podle své nálady a vnitřního rozpoložení člověk různě nahlíží na skutečné věci. Přesto všechno však existuje i určitý soulad mezi tím, co o svém kněžství vím, a tím, čím skutečně jsem. A o tuto shodu v breviáři jde. Ta byla v určité čistotě dána už v mém rozhodnutí pro kněžství, když přede mnou stálo toto povolání v celé své věcnosti. Na tento okamžik Bůh v breviáři navazuje. Bere mě takového, jaký jsem byl, když jsem byl ochoten dát všechno. A to, co k tomu přidala pozdější léta zrání, bylo jen rozvinutím této první shody – stále lepším chápáním a uskutečňováním toho, co kněžství vyžadovalo. Breviář by bylo třeba se modlit v jakési vyrovnanosti a stálosti, která odpovídá Boží neměnnosti. Nejde nyní o proměnlivost a selhávání subjektivní osoby, nýbrž o způsobilost toho, komu byl právě pro tuto způsobilost svěřen úřad, o připravenost, která se udržuje skrze vše a která musí být snad i pod mnoha nánosy znovu vyzdvižena v čistotě počátku. Bůh chce kněze v dětské prostotě jeho prvního kněžského dne.
Na počátku jsou připravenost k rozjímání a připravenost k modlitbě breviáře totožné: úplná nahota před Bohem. Přesto bude rozjímání v dalším průběhu mnohem subjektivněji zabarvené. Člověk bude zcela naladěn na Boha, ponechá mu volnost, aby se zjevoval, jak chce. Na to však bude odpovídat celou svou osobou – takovou, jaká je přirozeně, a jakou se stala skrze milost i církevní stav. Prostor rozjímání se naplňuje živým děním přijímání Božího slova do duše. Prostor breviáře je naproti tomu zcela vyplněn modlitbou církve. A modlící se se má do této modlitby církve co nejdokonaleji začlenit. Kdyby do ní vnášel svou subjektivitu, pouze by ji rušil.
Rozjímání je jako početí početí a porod, breviář je jako těhotenství. Tatáž láska spojuje všechno. V aktu početí je živé setkání tváří v tvář. Odevzdání se a přijímání, zde a nyní. A i když muž ví, kdy dává, neví přece, v který den plod vyjde na svět při porodu. Jednou nastane čas a matka se ocitne otevřená porodu. Je to dítě, které chce ven, a je to matka, která rodí. Tak se potence muže uskutečňuje v dítěti. V tom se ukazuje trinitární rozměr porodu; neboť Otec a Duch určují hodinu Syna. A v rozjímání je modlící se k dispozici Otci a Duchu. Stojí ochotně a poslušně; a Otec jej nasměruje k něčemu – k útěše, k poznání, k čemukoli, co Duch v určitou chvíli nechá vyjít na světlo. Těhotenství naproti tomu je stav, v němž žena již počala, již nese a v podstatě už neočekává nové početí, protože její úkol je nyní jiný. Má vytrvat, zůstat ve svém stavu, i když je tento stav v něčem tíživý a nevděčný. Často je zapotřebí mnoho lásky, aby žena, sužovaná obtížemi těhotenství, s vděčností nebo nadšením vzpomínala na lásku, která jí tuto zátěž uložila. A přesto má uprostřed této zátěže usilovat o to, aby ze svého stavu učinila něco krásného. Tak má i kněz, zatížený svým breviářem, z něj vytvářet něco krásného. Také on nemůže nic ubírat ani přidávat; vše je předem dáno a má být přijato tak, jak to církev nabízí. Neexistuje breviář pro velké a pro malé duchy. Stejně jako existuje jen jedno těhotenství pro zamilované i nezamilované. Avšak působí zde rozdílný vliv lásky na těhotenství: v milující vzpomínce na početí nese žena své bolesti a s radostí, protože skrze dítě smí odpovědět na lásku muže. Breviář kněze, jako uložený požadavek, je ze všech stran obklopen a nesen rozjímáním. Boží láska zakoušená v rozjímání jej uvedla a zakotvila v trvalém stavu modlitby církve. Ale právě tato modlitba prohlubuje jeho poznání Boží vůle, jeho záměrů, stavu, který od něj nyní žádá, schopnosti vytrvat a opakovat, dokud to vyžaduje, schopnosti nacházet krásu ve slově, protože pochází od Boha, a vědomí, že Bůh každé slovo k němu adresované přijímá a utváří podle své vůle. A to vše znovu oplodňuje knězovo rozjímání. Vše toto neměnné, dané, jej činí schopným dávat svému rozjímání stále širší smysl a být Bohu otevřen v širším rozsahu. Tak jako je i žena hlouběji k dispozici muži, když už poznala těhotenství.
Je to téměř tak, že kontemplace obsažená v breviáři oplodňuje aktivní stránku rozjímání, že toto bytí-pro-druhého, které je vlastní těhotenství, dává aktu lásky nový rozměr. Kontemplace sice není patrná v posloupnosti jednotlivých slov breviáře, a přesto je jeho jádrem. Možná je tomu tak spíše proto, že modlitba breviáře má člověka zacvičovat do kontemplace, než proto, že by se kontemplace v ní sama plně odhalovala.V době modlitby breviáře je rozjímání jakoby nabídnuto jako nádoba pro tuto modlitbu, zatímco v době rozjímání se breviář stává nádobou pro kontemplaci. Přitom se však pokaždé mění rovina. Obojí není ve vzájemném působení, které by se samo rušilo, ani netvoří kontrolovatelný součet, ale navzájem se oživují mimo jakoukoli měřitelnost. Začínajícímu konvertitovi se doporučuje, aby více četl Písmo svaté a více se modlil; a obojí se bude navzájem oplodňovat. Jedno samotné nestačí; musí vzniknout napětí. Napětí jako mezi aktem početí a těhotenstvím, mezi setím a sklizní.
Objektivní postoj v breviáři je to, co nejvíce oplodňuje rozjímání. A otevřenost duše v rozjímání zase dává modlitbě breviáře pravou objektivitu. Nakonec jde o jediný postoj, který se rozvíjí do různých podob a sám sebe oplodňuje; podobně jako láska je jedna – v aktu lásky i v každodenním životě – a stále se znovu rozvíjí, aby se opět sjednotila.
Kázání kněze je jeho výkladem Božího slova pro společenství. I ono je, jako každý správný vztah k Božímu slovu, ve svém nejhlubším jádru modlitbou. Především však jde o snahu porozumět slovu a jako pochopené je předat společenství tak, aby je vedlo trvalým způsobem blíže k Bohu. Kázání má pro společenství být tím, čím je rozjímání pro kněze. Kdyby bylo kázání jen čtením evangelia nebo převyprávěním několika myšlenek opsaných z knihy, jeho účinek by byl nanejvýš intelektuální. Jen tehdy, když vychází z modlitby, když je výronem kontemplace, vede také posluchače zpět k modlitbě. Nic nemůže kázání více oplodnit než modlitba kněze a jeho rozjímání. Existuje dvojí účinek rozjímání na kázání. Rozjímání upevní kněze v modlitebním postoji tak, že jeho postoj na kazatelně nemůže být jiný než modlitební: stání před Bohem v pozorném naslouchání. I tam, kde sám mluví, musí být hlavní věcí naslouchání a nechání se vést Božím slovem. Tak je rozjímání přeneseno do kázání a působí v něm. Ale kněz má také své kázání přenášet do rozjímání. Nemá se omezit na to, že si vyhledá, co o textu říkají knihy, vytvoří osnovy a shromáždí příklady; má se především nad texty modlit. Přitom bude mít na paměti, že posluchačem jeho slova nebude on sám, nýbrž společenství. Proto se bude chránit toho, aby do společenství nepromítal sám sebe, své modlitební praktiky a návyky, místo toho aby mu jednoduše předkládal plody své osobní kontemplace. Spíše se už v rozjímání bude spolu se společenstvím snažit naslouchat slovu. Ne proto, aby slovo předem přizpůsoboval a zplošťoval, ale aby se stalo modlitebním slovem společenství. Společenství je musí zakoušet jako Boží slovo vyslovené a určené právě pro ně. Kněz je však musí předem jako skutečný posluchač přijmout jako určené i pro sebe – ve své pastýřské službě, v jednotě naslouchání se společenstvím. Ne proto, aby měl jakýsi náskok a mohl připravovat efekty, ale aby svou modlitbou zkypřil půdu a uvedl společenství do modlitebního postoje vůči slovu.
Evangelní a biblické slovo je Bohem darované slovo člověku. Toto slovo samo v sobě nese svůj vlastní výklad. Rozjímání nad slovem i kázání slova se proto mají odehrávat uvnitř samotného slova. Bylo by troufalé, pod záminkou nutnosti být „moderní“, vpouštět do zjevení celý žargon doby, jako bychom mu měli „pomoci“, jako by samo o sobě bylo chudé a nic neříkající a potřebovalo pro dnešního člověka zvláštní převlek a vylepšení. Život křesťana, jak jej Písmo popisuje a vyžaduje, je jeho životem před Bohem, jeho pozemský život v jeho spojení s Bohem a v jeho hledání Boha. A křesťan se má učit nahlížet tento svůj život ve světle Božím, a proto ve světle slova, které mu Bůh daroval. Společenství, které by bylo formováno uměle přizpůsobenými řečmi moderní době, jen proto, že prostota Božího slova se knězi už nezdá dost mocná, by bylo od Boha spíše odváděno, než k němu přiváděno. Každé přirovnání, kterého kazatel používá, by mělo nést stopu úcty k Božímu slovu, být vnitřně spřízněno s atmosférou Písma a být takové, aby mohlo vstoupit i do modlitby.
Existuje jen málo věcí, které tak podporují modlitební společenství mezi knězem a jeho obcí jako kázání. Když posluchač cítí, že kněz káže z ducha modlitby, když je sám jeho slovem veden k modlitbě, protože chce, aby slyšené slovo v něm nabylo platnosti, pak se přirozeně bude více modlit i za svého pastýře. Modlitební dar, který kněz dává obci prostřednictvím svého rozjímání nad slovem, vrací se mu ze společenství zpět jako projev vděčnosti. Tento osobní vzájemný vztah modlitby je to, co posiluje kněžský úřad mezi laiky. Laici dobře vědí, že se za tento úřad musí modlit. Taková modlitba tomuto úřadu prospívá.
Kněz nemůže při kázání nechat společenství účastnit se celého svého modlitebního života, stejně jako nemůže do modlitby breviáře zahrnout celé své rozjímání. Jak v breviáři, tak v kázání existuje určitý rytmus, postup vpřed, a tedy i nutnost výběru. Tento výběr sice vyžaduje určité jasné zformování a vymezení myšlenek, aby to, co je řečeno, mohlo být správně pochopeno. Avšak vůbec neuškodí, když toto omezení látky a výpovědi nebude prováděno příliš striktně, nýbrž když se naopak otevřou průhledy a výhledy do všech stran, které posluchače podněcují k dalšímu přemýšlení a nechávají ho odnést si domů něco neuzavřeného k dalšímu promýšlení. Podobně jako si kněz z plnosti breviáře ponechává určitá slova a bere si je s sebou, aby je dále promýšlel nebo je jednoduše nechal zakořenit ve své duši.
Není náhodou, že kázání stojí uprostřed mše svaté. Neboť v mši svaté leží střed křesťanského života, jak pro kněze, tak pro společenství. Je výrazem síly modlitby, té síly, kterou Bůh sám modlitbě udělil tím, že dovolil, aby se na modlitební slovo církve jeho Syn znovu zjevoval v podobách chleba a vína, jeho Syn, který je Božím Slovem, a tak přijímal nový život na zemi. Když se křesťan modlí, ví, že ho Bůh slyší a přijímá jeho modlitební slovo. Bůh ho však slyší ve svém Synu, kterého denně znovu vydává v proměnění světa, skutečně v těle a krvi. Zde mu Bůh denně znovu daruje přístup k sobě, a odtud je každá modlitba znovu oživována a je tím oplodňována. Každé setkání s Bohem žije z tohoto ústředního, stále znovu darovaného setkání.
Když kněz slouží mši, ví, že stojí před Pánem, že ho může přijmout v eucharistii a předávat ho dál společenství. A Pán se mu svěřuje, protože se on sám svěřil Pánu. Může se stát, že kněz všude naráží na vlastní slabost, že je snad sužován a pronásledován myšlenkou na svou nehodnost. A tuto nehodnost shrnuje ve slovech „Domine, non sum dignus“. Ale hned na to Pán odpovídá svou přítomností a plným sebedarováním. Všechno selhání, neschopnost, veškerá nedostatečnost je Pánem přebrána a jakoby zapomenuta a odpuštěna v okamžiku, kdy se přesto zjevuje, aby knězi daroval odměnu své eucharistie, aby mu stále znovu důvěřoval a svěřoval se mu, protože v něm i přes všechny chyby vidí znamení věrnosti a lásky. Knězi se děje něco jako umělci, který dnem i nocí pracuje na díle, které se stále nechce podařit, vše je nedokonalé; a v okamžiku, kdy je přesvědčen, že to nikdy nedokončí, je mu to najednou darováno – a dílo je tu. Pouze dílo ve mši svaté je zcela a výlučně Božím dílem. Ale Božím dílem v knězi a pro něj. Kněz ve mši ví, že je to jeho Bůh, kdo ji uskutečňuje. A ve mši má záruku, že každá modlitba je vyslyšena, že každé Boží slovo žije, a to ne z lidského života, nýbrž ze života Pána. Všechny ostatní modlitby kněze jsou znamením jeho oběti, jeho života darovaného Pánu; a Pán je přítomen, bere na sebe, slyší a je k dispozici. Avšak znamením jeho bytí a jeho slyšení je jeho eucharistie, jeho láska v obětním stavu mše svaté. Tento obětní charakter však není nezávislý na modlitbě kněze, protože právě tato modlitba ve svém nejvyšším bodě, při proměňování, tento stav Pána stále znovu vyvolává. Z tohoto místa, které je samo důkazem vyslyšení – protože Bůh okamžitě poslouchá a plní své slovo – se stává zřejmým vyslyšení každé modlitby. Modlitba kněze je přijata do Pána a spolu s ní i modlitba společenství, společenství všech věřících.
V každodenní mši svaté zažívá kněz znovu a znovu příchod Pána a v jeho příchodu také „stále nové zpřítomňování“ nejen jeho těla, ale i modlitby. Existuje jakési převzetí církevních modliteb ve mši samotným Pánem, při němž jim také dává plnost svého bytí. Není přítomen jen proto, aby byl rozdáván, ale také proto, aby sám rozdával. V jeho rozdávání se uskutečňuje rozdávání milostí: milosti víry, milosti modlitby a dalších. A táž slova, která se možná večer jednoho dne zdála být mdlou a bezmocnou modlitbou, jsou u oltáře před Pánem jsou proniknuta pulzující silou jeho bytí. Celá realita Pána se staví za tuto modlitbu a naplňuje ji. A kněz to ve víře ví a zakouší. Otčenáš ve mši není jen jeho ani jen modlitbou společenství; je zároveň Otčenášem Syna před Otcem. Syn jej modlí u oltáře a kněz je ten, který smí mít účast na této modlitbě Syna k Otci. A slyší tuto modlitbu tak, jako ji Syn kdysi pronesl na zemi. Když řekl svým: „Modlete se tedy“, pozval je k účasti na své modlitbě. Nedal jim jen pokyny, ale dal jim něco z věčné, trojiční modlitby samotného Boha. A skutečnost této účasti se ve mši znovu zpřítomňuje. Kněz ji nemůže přehlédnout, musí ji vzít v úvahu, musí nechat svou modlitbu rozplynout v modlitbě Syna. Mše není pouhou pobožnou modlitbou, nýbrž modlitbou, jejímž obsahem a přítomností je modlitba Syna. Je víc než lidská, dokonce víc než církevní modlitba. Má rozměr a realitu, kterou modlitba mimo mši nemá.
A tak zde je kněz jakoby přemožen Boží skutečností. Jeho ústní modlitba, jeho rozjímání i jeho breviář jsou mnohem více jeho vlastní, i když jsou texty breviářové modlitby pevně stanoveny. Jsou to modlitby, které svou podstatu jaksi čerpají z člověka, z jeho víry. Připravenost, otevřenost vůči Bohu, která se v nich uskutečňuje, může modlící se člověk do určité míry určovat a mít o nich přehled. Ve mši je však přítomností Pána vše vtaženo do zcela jiného proudu. Nyní je Pán tělesně přítomen a jeho přítomnost vše převyšuje svou září. Vydal se mi do rukou k oběti, k rozdávání: to, co činím a co jsem, je už jen funkcí jeho konání a bytí, a já se cítím zaplaven všezahrnující vděčností. Veškerá námaha dne i námaha modlitby jako by byla sejmuta, veškerá jednotvárnost zmizela. A možná ze všech modliteb dne je díkůvzdání tou nejkoktavější. Nelze říci nic jiného než „děkuji“; každá formulovaná modlitba klade odpor – lze jen děkovat a odevzdat se. A čím více člověk děkuje, tím více poznává, jak veliká je milost a jak málo se počítá to, co je jeho vlastní. V modlitbě breviáře si kněz uvědomuje společenství se všemi ostatními kněžími. V rozjímání si uvědomuje společenství se svým stádem. V svátostných modlitbách je toto společenství uskutečněno. V díkůvzdání po mši je však každý vztah zrušen, každá účelovost odpadá. Je to čistá adorace bez jiného důvodu než ten, že přijal Pána a nyní musí děkovat za všechno dohromady: za to, co mu Pán svým příchodem daruje, co zahrnuje jeho všední den i jeho obtíže, celé jeho kněžské bytí, které je v tomto příchodu Pána zakotveno.
Když se Pán v eucharistii zpřítomňuje, nelze říci, jak velký je. Malá hostie, kterou vidíme, skrývá jeho nekonečné bytí. Od nicotnosti hostie k této nekonečnosti nevede žádný přechod, nýbrž jen náhlý přelom a čisté uchvácení. Právě tento zlom zakouší kněz v díkůvzdání, v němž shrnuje celou svou kněžskou existenci. On, nicotný a bídný, má přece účast na nekonečných tajemstvích. A je mu téměř, jako by byl už jen podobou, jen symbolem, jako chléb a víno, za nimiž se skrývá nerozlučná skutečnost. Také kněžský úřad je něčím jasně vymezeným a ostře ohraničeným, a přesto člověk, který jej nese, nikdy tento prostor zcela nenaplňuje. V díkůvzdání však již žádné obrysy nejsou. I v rozjímání je vše otevřené: člověk ponechává na Bohu, co chce dát – útěchu či suchost, citelnou odpověď či její nepřítomnost, nebo něco mezi tím. Ví však, že vše, co Bůh dává, má určitý směr a určení: osvícení má být přetvořeno v život, má sloužit budoucímu kázání. V rozjímání je ještě přítomna určitá práce. V díkůvzdání však vládne čistá bezúčelnost, „gratia gratis data“.
Altre lingue
Titolo
Lingua