Adrienne von Speyr

Adrienne von Speyr (1902-1967) byla druhým ze čtyř dětí narozených v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku Theodoru von Speyr a jeho manželce Laure, rozené Girard, kteří se vzali jen několik let před Adrienniným narozením. Theodor, oftalmolog, pocházel ze starého basilejského rodu známého už před reformací prací zvonařů, sakrálních umělců a tiskařů; ještě dnes nesou některé slavné „Cloches de Bâle“ jméno dílny von Speyrů. Později rodina dala světu lékaře, pastory a úspěšné obchodníky. Adriennina matka pocházela z rodiny hodinářů a klenotníků, kterým se dařilo v Ženevě a Neuchâtelu. Místo má význam: Adrienne si vždy uchovala živou vzpomínku na strohou krásu svého rodného kantonu Jura a v posledních letech života se k němu často v myšlenkách vracela.

Navzdory častým obdobím špatného zdraví byla Adrienne tiché dítě s přirozeně veselou povahou. Od nejútlejších let měla živý zájem o náboženské otázky a byla předčasně kritická k úzkému protestantskému konfesionalismu, v němž vyrůstala. Zvlášť doma se cítila ve venkovském domě své babičky „Les Tilleuls“. Adrienne nikdy neunavovalo vzpomínat na tuto mimořádně dobrou ženu, která jí prokazovala tolik vřelosti a porozumění.

O prázdninách směla Adrienne se sourozenci navštěvovat svého strýce, dr. Wilhelma von Speyr, který vedl veřejnou psychiatrickou léčebnu kantonu Bern zvanou Waldau. Už jako dítě Adrienne neprojevovala před pacienty strach, ale zdálo se, že má tajemný dar jim rozumět, dorozumívat se s nimi a uklidňovat je. Když její strýc tento dar rozpoznal, neváhal ji posílat s panenkou v ruce k nejpostiženějším pacientům. Vnitřní i vnější krajina Waldau se pro Adrienne stala jakýmsi druhým domovem.

Další nezapomenutelnou zkušeností pro Adrienne byla doba středoškolských studií v La Chaux-de-Fonds, kde si vedle latiny a řečtiny osvojila francouzštinu; podobný proces později bez námahy zopakovala s němčinou. Milovala stručnou a přesnou řeč a měla vyslovený odpor ke každé formě prázdného tlachání. Jako jediná dívka v ročníku nesla své postavení nejlepší studentky lehce a hravě. Její jiskrný temperament, neochabující veselost a laskavý humor z ní učinily idol třídy.

Adrienne ještě nebylo patnáct, když ztratila otce. Theodor se chystal přestěhovat svou praxi do Basileje, náhle však onemocněl a o několik dní později zemřel. Adrienne, která své spolužáky převyšovala nadáním i zralostí, cítila povinnost převzít doma mnoho další odpovědnosti. Těžké břemeno, které z toho vzniklo, vedlo k fyzickému zhroucení a život ohrožující tuberkulóze. Po létě v sanatoriu v Langenbrucku strávila téměř dva roky v dalším sanatoriu, tentokrát v Leysinu; tam trávila dlouhé hodiny v modlitbě a poznala svět utrpení. Sama jen napůl uzdravená začala navštěvovat jiné domy, aby pomáhala umírajícím.

Ve stále intenzivnějším zápase s otázkou pravé Církve se často přistihla, že se modlí v katolické kapli. Po propuštění z Leysinu, stále ještě ne zcela zdravá, nastoupila do ošetřovatelského kurzu v St-Loup. Utrpěla recidivu a byla poslána na léčení ke strýci do Waldau. Tam se konečně uzdravila.

Adrienne bylo nyní devatenáct let. Zapsala se na dívčí gymnázium v Basileji, kde se její rodina nedávno usadila. Naučila se německy a už po roce a půl dokázala v tomto jazyce složit maturitní zkoušku, švýcarskou „Maturu“. I zde se Adrienne velmi rychle stala morálním středem a mluvčí své třídy a získala důvěru ředitele školy i spolužáků. Když se jí matka pokusila zařídit sňatek s bankovním úředníkem, Adrienne prohlásila, že místo toho chce studovat medicínu - což matka odmítla finančně podporovat. I její strýc v Bernu se jejím plánům energicky postavil. Tak začalo dlouhé a mimořádně obtížné období Adriennina života, kdy si musela sama platit cestu lékařskou fakultou - jako by sama o sobě nebyla dost náročná - doučováním ve volném čase.

Zvláště ji držela její vášnivá péče o trpící bližní. V klinických semestrech byla zcela ve svém živlu a velmi rychle získala povolení brát časté noční služby na intenzivní péči. Ráda vzpomínala na ty noční hodiny, kdy tiše chodila od lůžka k lůžku, aby uklidňovala trpící, modlila se s nemocnými a připravovala je na smrt. Její učitelé žasli nad jejím intuitivním darem pro obtížné diagnózy. Patřil k nim chirurg Gerhard Hotz, kterého oddaně obdivovala a jehož předčasná smrt ji hluboce zasáhla. Na lékařské fakultě také navázala celoživotní přátelství se spolužáky Franzem Merkem a Adolfem Portmannem, kteří se později sami stali profesory.

Během dovolené v italském San Bernardinu roku 1927 - poprvé, kdy si mohla dopřát prázdniny na vlastní náklady - byla Adrienne představena basilejskému historikovi Emilu Dürrovi. Díky z velké části dohazovacím schopnostem Dürrova kolegy Alberta Oeriho se oba rychle zasnoubili a vzali. Dürr byl vdovec se dvěma malými syny, kterým Adrienne láskyplně věnovala svou mateřskou péči. Novomanželé se přestěhovali na basilejské Katedrální náměstí, kde měli krásný byt s výhledem na Rýn.

V té době byla Adrienne stále studentkou; kvalifikační zkoušku mohla složit teprve po roce manželství. Jejím prvním zaměstnáním byla zástupná lékařská služba na venkově v okolí, ale brzy si otevřela vlastní praxi. Netrvalo dlouho a byla zaplavena pacienty, někdy šedesáti až osmdesáti denně. Bylo mezi nimi mnoho chudých, které ošetřovala zdarma. Mladá dr. von Speyr, vždy pozorná k celému člověku a jeho problémům, přispěla k záchraně manželství, k zabránění potratům - Adrienne jednou řekla, že jich bylo kolem tisíce - a k řešení náboženských otázek. Zanechala velké množství náčrtů o étosu lékařského povolání, zvláště o lidském vztahu mezi lékařem a pacientem; ty byly později vydány pod názvem Arzt und Patient [Lékař a pacient].

Adrienniny předtuchy blížící se smrti jejího manžela se ukázaly jako pravdivé: Emil Dürr zemřel následkem pádu z tramvaje. O dva roky později - v roce 1936 - se Adrienne provdala za profesora Wernera Kaegiho, historika na Basilejské univerzitě, který napsal životopis Jacoba Burckhardta.

Dne 1. listopadu 1940 skončil Adriennin dlouhý zápas o nalezení pravého křesťanství jejím obrácením ke katolické Církvi. Tento odvážný krok zahájil nové období jejího života, poznamenané hojností milostí, které lze označit jen jako charismatické.

Její modlitba se stále více soustředila na kontemplaci Písma svatého a právě modlitba, spíše než jakákoli teologická příprava, jí umožnila napsat řadu biblických komentářů. Jejím oblíbeným způsobem psaní bylo diktování - prostým a přirozeným způsobem, bez přehnané zbožnosti či falešného nadšení - asi půl hodiny každé odpoledne. Adriennina díla o Písmu spolu s jejími dalšími teologickými a duchovními spisy čítají přibližně 70 svazků.

Adriennina literární činnost zůstávala jakýmsi vedlejším proudem jejího domácího, profesního a společenského života. Nebyla zahleděná do sebe, naopak stále vyhlížela způsoby, jak druhým prokázat něco dobrého. Byla neúnavnou a mimořádně štědrou dárkyní, která dávala sobě vlastním veselým, humorným a dětským způsobem - nejraději anonymně. Sama však měla i vzácný dar dary přijímat: činila to s chutí a bez falešné skromnosti. Atmosféra nevypočítavé lásky, „nezištnosti“, byla jejím vlastním živlem. Totéž platilo o její činnosti zakladatelky řeholního společenství pro ženy, které vedla s velkým nasazením a pozoruhodnou kombinací mateřské dobroty a střízlivé obezřetnosti.

Už před svým obrácením měla Adrienne vážné srdeční potíže, které brzy zhoršila těžká cukrovka. Její noci byly téměř celé odevzdány utrpení a modlitbě. Brzy po obrácení musela každý den zůstávat v posteli přibližně do poledne; obvykle nedokázala usnout dříve než v časných ranních hodinách. Diktování jejích spisů i práce spoluzakladatelky však přesto pokračovaly nejméně do roku 1949. Díky své obvyklé sebekontrole se jí zpravidla dařilo skrývat své potíže, srdeční i jiné, před okolím. Nakonec však byla nucena přijímat méně pacientů a postupem času se praxe zcela vzdát. Tak začala dlouhá léta ústraní, kdy odpoledne trávila v tiché modlitbě a pletením složitých pokrývek. Když začala ztrácet zrak, musela nakonec přestat i s pletením. Téměř úplně slepá se nyní snažila ze svých dlouhých odpolední vydobýt alespoň několik dopisů.

Adrienne projevovala v zápase s nemocí a utrpením mimořádně vytrvalou energii. Nutila se sestupovat po strmém schodišti do své pracovny, i když na cestu zpět nahoru potřebovala pomoc. Tělesně byly její poslední měsíce jedním dlouhým mučením, nesla je však v duchu dokonalého klidu a vyrovnanosti. V posledních dnech svého života mluvila o štěstí při vyhlídce na smrt: „Jak krásné je umírat,“ protože, jak vysvětlovala, neměla před sebou nic než samotného Boha. Vydechla naposledy 17. září 1967 a o několik dní později byla pohřbena na hřbitově Hörnli →, právě v den, kdy by se dožila pětašedesáti let.

Zdá se, že sama Prozřetelnost chtěla zahalit mocné, jasné světlo vycházející z osobnosti Adrienne von Speyr: veškerá její činnost i utrpení se odehrávaly v podivném skrytí, jako by jí je Bůh okamžitě vzal z rukou a nárokoval si je pouze pro sebe. Jedině svrchované Boží rozhodnutí určí, zda bude závoj před touto mimořádnou církevní duší odhrnut.