Adrienne von Speyr

Adrienne von Speyr se narodila 20. září 1902 jako druhé dítě basilejského očního lékaře Theodora von Speyr a jeho manželky Laure, rozené Girard, v La Chaux-de-Fonds, kde její otec provozoval lékařskou praxi. Otec pocházel z basilejského rodu, z něhož již před reformací vzešli zvonaři, malíři svatých a tiskaři; mezi „Cloches de Bâle“ se dodnes nacházejí některé zvony nesoucí jméno speyrské dílny. V průběhu generací z tohoto rodu pocházeli lékaři, duchovní i obchodníci. Matka byla dcerou hodinářů a klenotníků, kteří žili v Ženevě a ve švýcarském Jurovi; jeho drsná krajina se Adrienne von Speyr po celý život vybavovala ve výrazných obrazech.

Byla klidným a veselým, avšak často nemocným dítětem; již brzy byla velmi vnímavá vůči náboženským otázkám a zároveň kritická vůči příliš úzkým formám konfessionalismu. Zvlášť dobře se cítila u své babičky na statku „Les Tilleuls“ nedaleko La Chaux-de-Fonds; zde nacházela pocit bezpečí a porozumění a nikdy ji neomrzelo o ní vyprávět. Prázdniny směla Adrienne spolu se svými sourozenci trávit u svého strýce Wilhelma von Speyr, který byl ředitelem kantonální psychiatrické kliniky Waldau. Zde se dívka Adrienne setkávala s duševně nemocnými lidmi, aniž by z nich měla jakýkoli strach; naopak projevovala jakousi tajemnou schopnost vcítění a dovednost uklidňovat nemocné. Její strýc si toho všiml a neváhal ji uvádět do kontaktu s pacienty. Vnější i vnitřní krajina Waldau se tak pro dítě stala jakýmsi druhým domovem.

Další nezapomenutelnou zkušeností pro Adrienne byla doba středoškolských studií v La Chaux-de-Fonds, kde si vedle latiny a řečtiny osvojila francouzštinu; podobný proces později bez námahy zopakovala s němčinou. Milovala stručnou a přesnou řeč a měla vyslovený odpor ke každé formě prázdného tlachání. Jako jediné děvče ve třídě chlapců byla bez námahy nejlepší; její živý temperament, stále dobrá nálada a laskavý humor z ní činily miláčka školy.

Když však bylo Adrienne patnáct let, zemřel v únoru 1918 její otec; byl právě v plném rozvoji své práce a chystal se vrátit do rodného města, aby tam rozšířil svou vědeckou činnost, když jej během několika dnů skolila nemoc. Adrienne, která své spolužáky převyšovala zralostí i nadáním, se nyní doma cítila povinna převzít neobvykle těžké břemeno práce a starostí. Její síly se pod tímto přetížením zhroutily; těžká tuberkulóza ohrozila její mladý život. Strávila léto v sanatoriu v Langenbrucku a poté dva roky – od října 1918 do července 1920 – v Leysinu, období, kdy se mnoho modlila a seznámila se s světem utrpení. Teprve částečně uzdravena začala navštěvovat další zařízení, aby pomáhala umírajícím.

Intenzivněji než kdy dříve ji zaměstnávala otázka pravé konfese; modlila se v katolickém kostele. Po propuštění z Leysinu, avšak ne zcela zdravá, nastoupila do ošetřovatelského kurzu v St-Loup. Utrpěla recidivu a byla poslána na léčení ke strýci do Waldau, kde se uzdravila.

Protože se rodina mezitím přestěhovala do Basileje, nastoupila Adrienne jako devatenáctiletá na tamní dívčí gymnázium, naučila se německy a po roce a půl složila maturitu. I zde se stala morálním středem a mluvčí své třídy, získala si důvěru jak spolužáků, tak učitelů i ředitele školy. Matka by ji ráda provdala za bankovního úředníka, avšak Adrienne prohlásila, že chce studovat medicínu. Protože na to nedostala finanční podporu a ani strýc v Bernu se proti tomuto plánu důrazně nepostavil, začala pro ni mimořádně těžká léta, v nichž si musela studium medicíny, samo o sobě velmi náročné, financovat přivýdělky formou doučování.

Zachránil ji tehdy především její vroucí zájem o trpícího člověka. V klinické části studia byla zcela ve svém živlu; brzy si vyprosila povolení k častým nočním službám na odděleních těžce nemocných – tiché obcházení lůžek, aby zmírňovala bolest a nouzi, modlitba s nemocnými a jejich příprava na smrt patřily k jejím nejkrásnějším vzpomínkám. Učitele udivovala svou intuitivní schopností při obtížných diagnózách. S velkou úctou přilnula k chirurgovi Gerhardu Hotzovi, jehož předčasná smrt ji hluboce zasáhla. Navázala také přátelství na celý život – například s chirurgem Franzem Merkem nebo slavným biologem Adolfem Portmannem.

Když si Adrienne von Speyr roku 1927 poprvé mohla sama udělat prázdniny, došlo v San Bernardinu – ne bez výrazného přispění přátel – k rychlému zasnoubení a brzy poté ke sňatku s historikem Emilem Dürrem, který měl z prvního manželství dva malé syny, jimž se Adrienne stala laskavou a pečující matkou. Byt byl zřízen na Münsterplatz vysoko nad Rýnem.

V té době byla Adrienne ještě studentkou, státní zkoušku složila teprve po roce manželství a po několika zastupováních na venkově začala provozovat praxi v Eisengasse u prostředního rýnského mostu, kde byla brzy zaplavena proudem pacientů – až šedesát až osmdesát denně. Velmi mnoho z nich bylo chudých, kteří byli ošetřováni bezplatně.

Mladá lékařka vždy viděla před sebou celého člověka se všemi jeho životními problémy; vedle lékařské péče se tak mimo jiné napravovaly manželské vztahy, předcházelo se potratům – prý asi tisícům, jak Adrienne jednou uvedla – a probíraly se náboženské otázky. Velké množství náčrtů ukazuje, že plánovala knihu o lékařské etice, zejména o lidském vztahu mezi lékařem a pacientem, která však bohužel zůstala nedokončena [Arzt und Patient, Johannes Verlag, 1983].

Předtuchy brzké smrti jejího manžela se naplnily: Emil Dürr zemřel na následky pádu z tramvaje. O dva roky později – roku 1936 – uzavřela Adrienne nový životní svazek s basilejským historikem Wernerem Kaegim, životopiscem Jacoba Burckhardta.

Dne 1. listopadu 1940 dospěl dlouhý zápas a hledání Adrienne von Speyr ohledně otázky pravé konfese ke svému završení: vstoupila do katolické církve. Začalo nové období jejího života, charakterizované mimořádným bohatstvím modlitebních milostí, které lze pouze označit jako charismatické.

Její modlitba se stále více stávala rozjímáním nad Písmem svatým. K biblickým textům pak s naprostou prostotou a přirozeností, a to zcela bez jakéhokoli předchozího teologického vzdělání, diktovala rozsáhlé komentáře. Obvykle se tak dělo odpoledne po dobu asi půl hodiny. Soubor jejích duchovních spisů nakonec zaplnil téměř šedesát knih.

To vše vznikalo jakoby mimochodem, aniž by byl narušen její rodinný, profesní či společenský život. Adrienne nebyla introvertní, neustále myslela na to, jak druhým udělat radost. Byla neúnavná a mimořádně velkorysá v obdarovávání druhých, což dělala svým veselým, humorným a dětsky bezprostředním způsobem. Nejraději dávala anonymně. Měla také vzácný dar přijímat dary od druhých s radostí a bez rozpaků. Atmosféra nezištné lásky, “gratuité” (bezplatnosti, nezištnosti), byla jejím vlastním životním živlem. Ženskému společenství, které vybudovala a z něhož měla později vyrůst trojčlenně strukturovaná Komunita svatého Jana, se věnovala s velkou oddaností. Dokázala přitom spojovat mateřskou laskavost s věcnou a střízlivou moudrostí.

Již před rokem 1940 se však u Adrienne projevilo těžké srdeční onemocnění, k němuž se brzy přidala stejně závažná cukrovka. Noci byly téměř celé vyplněny bolestí a modlitbou. Krátce po roce 1940 musela zůstávat na lůžku až do poledne; většinou usínala teprve během dopoledne a spala jen několik hodin. Osvojila si takové sebeovládání, že dokázala před přítomnými zcela nebo téměř zcela skrývat těžké srdeční záchvaty i jiné bolesti. Lékařskou praxi musela nejprve omezit a nakonec se jí zcela vzdát. Začala dlouhá tichá léta, během nichž odpoledne sedávala u psacího stolu a v atmosféře mlčení a modlitby vyšívala jednu umělecky zpracovanou pokrývku za druhou. Poté začala ztrácet zrak; nějaký čas ještě mohla trochu plést, až i to ustalo a téměř slepá se každé odpoledne ještě pokoušela napsat několik dopisů.

S mimořádnou houževnatostí zápasila s nemocí a bolestmi. Nutila se sestupovat po strmém schodišti do pracovny, ačkoli ji pak bylo možné vynést zpět nahoru pouze s pomocí nemocničního personálu. Poslední měsíce jejího života byly po tělesné stránce jediným dlouhým utrpením, které však duchovně snášela s naprostým klidem a odevzdaností. „Que c’est beau de mourir“ („Jak krásné je umírat“), řekla v posledních dnech svého života a vysvětlovala to tím, že člověk už před sebou nemá nic jiného než samotného Boha. Zemřela 17. září 1967 a na své pětašedesáté narozeniny byla pohřbena na hřbitově Hörnli v Basileji.

Jako by silné a jasné světlo, které vyzařovalo z osobnosti Adrienne von Speyr, bylo Prozřetelností zakryto závoji: celé její působení i utrpení se odehrávalo v podivuhodné skrytosti. Jako by jí Bůh vše okamžitě odnímal a vyhrazoval si to pouze pro sebe. Zda po smrti této velké milující ženy tyto závoje odhrne, zůstává svěřeno jeho rozhodnutí. Ti, kdo ji lépe poznali – a mezi nimi jistě i mnozí její někdejší pacienti – na ni budou vzpomínat s trvalou vděčností.