Hans Urs von Balthasar

Hans Urs von Balthasar se narodil 12. srpna 1905 ve švýcarském Lucernu. Rod Balthasarů patřil k patricijským rodinám s dlouhou tradicí významné služby městu i kantonu Lucern. Hans Ursův otec Oskar vedl kantonální odbor veřejných prací. Jeho matka Gabriele, rozená Pietzker-Apor, pocházela z rodu uherských baronů.

Budoucí teolog zahájil středoškolské vzdělání jako interní žák na opatské škole v Engelbergu ve Švýcarsku, později však přešel na jezuitskou školu ve Feldkirchu, hned za rakouskou hranicí. Po dokončení střední školy v roce 1923 studoval literaturu a filozofii ve Vídni, Berlíně a Curychu. Tam roku 1928 obhájil doktorskou disertaci o „dějinách eschatologického problému v moderní německé literatuře“, která se stala základem jeho první trilogie Apokalypsa německé duše (1937-1939). Setkávání s dějinami myšlení ve světle Zjevení mělo od té doby zůstat důležitým rysem jeho práce.

Už jako dítě byl Balthasar oddán hudbě. Byl nadaným klavíristou, vychovaným žákem Clary Schumannové, a původně se chtěl stát symfonickým dirigentem. Také jeho první publikovaná práce, napsaná ještě během studií, byla věnována hudbě: „O vývoji hudební ideje. K syntéze hudby“ (1925).

Během ignaciánských exercicií v Černém lese roku 1927 přijal Balthasar „náhlé, nečekané povolání“ následovat Krista v zasvěceném životě. Odpověď na toto volání ho o dva roky později přivedla ke vstupu k jezuitům.

Jako jezuitský scholastik studoval Balthasar filozofii v Pullachu u Mnichova a teologii v Lyonu-Fourvière ve Francii. V té době na něj silně zapůsobili dva spolubratři jezuité: Erich Przywara a Henri de Lubac. První mu pomohl objevit princip analogie v srdci katolické víry, druhý ho uvedl do univerzálního ducha patristické teologie.

Důležitým plodem Balthasarova pobytu v Lyonu byla řada monografií o Órigenovi, Řehoři z Nyssy a Maximovi Vyznavači, k nimž později připojil četné překlady a antologie církevních otců, zvláště Augustina. Právě během lyonských let se Balthasar také seznámil s Péguym, Bernanosem a Claudelem - spisovateli, které pak svými překlady, antologiemi a studiemi pomáhal uvést do německy mluvícího světa.

V roce 1936 byl Balthasar vysvěcen na kněze kardinálem Faulhaberem, mnichovským arcibiskupem, který se odvážně stavěl proti nacismu. Obrázek připomínající jeho primiční mši zobrazoval Jana spočívajícího na Pánově hrudi při poslední večeři. Heslo, které k obrazu zvolil, „benedixit, fregit, deditque“ (požehnal, lámal a dával), vyjadřovalo jeho ideál jezuity a kněze: definitivní darování sebe samého Pánu a připravenost být s Mistrem eucharisticky lámán a rozdáván.

Po dokončení studií byl Balthasar představenými poslán pracovat jako redaktor jezuitského časopisu Stimmen der Zeit v Mnichově. Jeho působení v Stimmen der Zeit však bylo přerušeno vyhoštěním z nacistického Německa v roce 1939. Následujícího roku odmítl nabídku profesury na prestižní římské Gregoriánské univerzitě a dal přednost službě studentům a mladým profesionálům jako kaplan na Basilejské univerzitě.

Krátce po nástupu do služby v Basileji se Balthasar setkal s dr. Adrienne Kaegi-von Speyr, manželkou známého profesora historie na místní univerzitě. Adrienne, protestantka s živým zájmem o katolicismus, hledala příležitost promluvit si s ním o své náboženské cestě. Balthasar, který se měl později stát jejím zpovědníkem, ji 1. listopadu 1940 přijal do Církve podmíněným křtem a uvedl ji do základů katolické víry.

Balthasarovo setkání s von Speyr znamenalo v jeho životě obrat. Hned po svém obrácení začala přijímat proud mystických milostí, jejichž správný výklad - v Církvi a pro Církev - vyžadoval pomoc zpovědníka. Její charisma zahrnovalo zvláštní schopnost vykládat Písmo způsobem, který otevíral jeho bohatství kontemplativní modlitbě. I to vyžadovalo Balthasarovu pomoc. Po mnoho let Adrienne diktovala asi 70 svazků materiálu; Balthasar vše zapisoval těsnopisem a připravoval k vydání. Johannes Verlag, tedy Nakladatelství svatého Jana, které založil roku 1947, sloužilo k vydávání těchto Adrienniných děl a zároveň k zpřístupnění dalších klasických i současných hlasů živé katolické tradice.

Společné dílo svěřené Balthasarovi a von Speyr dosáhlo vrcholu roku 1945 založením Společenství svatého Jana (Johannesgemeinschaft), sekulárního institutu zasvěceného životu podle evangelních rad v srdci světa. Patronem Společenství je milovaný učedník, ačkoli důležitou, třebaže diskrétní roli ve Společenství hraje také Ignác z Loyoly. Tyto dvě postavy jsou pro Balthasara a Adrienne spojeny oceněním vazby mezi láskou a poslušností, která je archetypálně ztělesněna Kristem a odráží se v těch, kdo jsou povoláni ho následovat.

Balthasarova spolupráce s Adrienne, nesená znamením svatého Jana, kterého východní Církev uctívá jako „teologa“ par excellence, měla rozhodující vliv na jeho vlastní teologické dílo. Především potvrdila jeho oddanost „teologii na kolenou“, spojené s živou vírou a orientované svědectvím svatých a mystiků. „Teologie a svatost“, název jedné z jeho esejí ze čtyřicátých let, zároveň shrnoval jeho vlastní teologický program. V tom všem, jak Balthasar později sám poznamenal, zůstával středem jeho práce „Společenství svatého Jana. Na druhém místě je nakladatelství, věnované rozsáhlému korpusu spisů Adrienne von Speyr spolu s díly mnoha dalších autorů. Své vlastní publikace bych zařadil na třetí a poslední místo“ (Hans Urs von Balthasar, Zu Seinem Werk).

Toto období intenzivní činnosti bylo pro Balthasara zároveň dobou hlubokého zpytování. Po dlouhém rozlišování, které vyvrcholilo ignaciánskými exerciciemi, učinil bolestné rozhodnutí - se souhlasem svých představených - opustit před složením posledních slibů svou „nanejvýš milovanou [jezuitskou] vlast“. Po dovršení tohoto kroku obnovil svůj závazek evangelním radám v opatském kostele v Maria Laach. Zbytek jeho kněžského života měl být nyní zasvěcen ignaciánskému a johanejskému poslání, k němuž ho Bůh povolal.

Po krátkém pobytu v Curychu se Balthasar nakonec usadil v Basileji, kde se věnoval vedení Společenství svatého Jana, vydávání Adrienniných děl a řízení Johannes Verlag, pro nějž redigoval 13 edičních řad a připravil četné překlady, antologie a předmluvy. Plně zaměstnán jako spisovatel a přednášející byl zároveň velmi vyhledávaným duchovním vůdcem a exercitátorem, zvláště mezi mladými lidmi a studenty.

Rok 1961 přinesl vydání úvodního svazku díla, které se mělo stát jeho magnum opus: Trilogie, jež představuje božské Zjevení ve světle krásného, dobrého a pravdivého. První část Trilogie, Sláva Páně (1961-1969), se soustředí na slavné zjevení božské krásy; druhá část, Teo-drama (1973-1983), se zaměřuje na dramatickou konfrontaci božské a lidské svobody; třetí a závěrečná část, Teo-logika (1985-1987), je věnována analogii mezi pravdou Boží a pravdou světa. Všechny tři části ukazují Balthasarovu příznačnou směs teologické originality a tvořivé znalosti západního myšlení.

Vedle Trilogie vytvořil Balthasar četné spisy věnované životu Církve. V knize Boření bašt (1952) předjímal autentický program druhého vatikánského koncilu: neohrožené setkání s modernitou, které předpokládá katolickou identitu, místo aby ji ředilo. Právě proti tomuto ředění se po koncilu rozhodně stavěl v dílech jako Kdo je křesťan? (1965) a Cordula (1966). Od začátku až do konce viděl Balthasar vztah Církve a světa prizmatem teologie laického zasvěcení, formované porozuměním církevním stavům života, jak je rozvinul například v knize Křesťanský stav života (1977). Teologický význam světa podle něj nespočívá v autonomním království člověka, nýbrž ve velikonočním tajemství Ježíše.

Ačkoli bylo Balthasarovo dílo v Evropě s uznáním čteno už počátkem padesátých let, uznání jeho přínosu pro Církev začalo naplno ve druhé polovině tohoto desetiletí. V roce 1969 ho Pavel VI. jmenoval členem Mezinárodní teologické komise. Zlatý kříž hory Athos, který obdržel roku 1965, podtrhuje ekumenický význam jeho díla - stejně jako jeho desetiletí trvající dialog s protestantským teologem Karlem Barthem, s nímž sdílel vášeň pro hudbu, zvláště pro Mozarta.

Na počátku sedmdesátých let se Balthasar stal důležitým orientačním bodem pro autentický výklad druhého vatikánského koncilu. Aby podpořil skutečné dílo teologického ressourcement koncilu, založil spolu s Josephem Ratzingerem, Henrim de Lubacem a dalšími mezinárodní teologický časopis Communio, který začal vycházet roku 1973 a později se objevil ve čtrnácti různých jazycích.

Balthasarovu mezinárodní pověst dosvědčují četné ceny a pocty z přibližně stejného období: Centrálně švýcarská cena za kulturu (1956), čestné doktoráty z Edinburghu (1965), Münsteru (1965), Freiburgu (1967) a Katolické univerzity Ameriky (1980), Cena Romana Guardiniho udělená Katolickou akademií Bavorska (1980), curyšská Cena Gottfrieda Kellera (1975) a salcburská Cena Wolfganga Amadea Mozarta (1987).

V roce 1984 obdržel Balthasar Cenu Pavla VI. od papeže Jana Pavla II., který znal a oceňoval jeho dílo. Tentýž papež, když ho 28. května 1988 jmenoval kardinálem, vtiskl poslední pečeť jeho johanejské službě Církvi sub Petro et cum Petro.

Balthasar zemřel doma v Basileji 26. června 1988 - pouhé tři dny před oficiálním uvedením do kardinálského kolegia. Pohřeb slavil tehdejší kardinál Ratzinger v lucernském Hofkirche, kde byl Balthasar také uložen k odpočinku (zobrazit na mapě). Jeho poslední kniha, posmrtně vydaná Nebudete-li jako toto dítě (1988), svědčí o duchu evangelního dětství, který si uchoval až do konce.

„To, oč Balthasarovi šlo, lze snad shrnout jedinou větou svatého Augustina: ‚Celý náš úkol v tomto životě, drazí bratři, spočívá v uzdravování očí srdce, aby mohly vidět Boha.‘ Právě na tom mu záleželo: uzdravit oči srdce, aby byly schopny vidět to podstatné, důvod a cíl světa i našeho života: Boha, živého Boha“ (Joseph kardinál Ratzinger, „Homilie při pohřební liturgii za Hanse Urse von Balthasara,“ Communio 15 [zima 1988]).