Hans Urs von Balthasar

Hans Urs von Balthasar se narodil 12. srpna 1905 v Lucernu jako prvorozený syn kantonálního stavebního ředitele Oskara von Balthasara (pocházejícího z patricijské rodiny usazené v Lucernu již od 15. století) a Gabriele, rozené Pietzker-Apor, z uherského rodu baronů Apor de Altorja.

Po gymnaziálních studiích v švýcarském Engelbergu a v rakouském Feldkirchu (1916–1923) studoval Balthasar germanistiku a filozofii ve Vídni, Berlíně a Curychu, kde svá studia zakončil roku 1929 disertační prací na téma „Dějiny eschatologického problému v moderní německé literatuře“.

Již jeho dětství bylo poznamenáno hlubokým vztahem k hudbě; jeho učitelka klavíru byla žačkou Clary Schumann-Wieck. Ještě jako student publikoval svou prvotinu „K vývoji hudební ideje. Pokus o syntézu hudby“ (1925). Jeho raným profesním přáním bylo stát se dirigentem.

Po „zcela nečekaném“ povolání během ignaciánských duchovních cvičení pro laiky (1927) vstoupil Balthasar roku 1929 do Tovaryšstva Ježíšova. Řeholní studia absolvoval v letech 1931–1933 v Pullachu u Mnichova (filozofie) a 1934–1937 v Lyonu-Fourvière (teologie). Roku 1936 byl v Mnichově vysvěcen kardinálem Faulhaberem na kněze; jeho primiční heslo mělo eucharistický charakter a znělo: „Benedixit – fregit – deditque“ („Požehnal – lámal – dával“).

Formující byla jeho setkání s filozofy a teology z jezuitského řádu, zejména s Erichem Przywarou a Henri de Lubacem. Przywara mu zprostředkoval vhled do „analogie bytí“ (Analogia Entis) jakožto středu katolicismu, de Lubac mu otevřel pohled na teologii církevních otců, která je otevřená světu.

Nejvýznamnějším výsledkem tohoto lyonského období jsou Balthasarovy monografie o Origenovi, Řehořovi z Nyssy a Maximu Vyznavači, k nimž se řadí jeho četné překlady děl církevních otců, zejména Augustina. Do tohoto období spadá také jeho setkání s velkými moderními básníky francouzského katolicismu – Péguyem, Bernanosem a Claudellem – autoři, které Balthasar svými překlady, antologiemi a studiemi poprvé ve větší míře představuje německy mluvícímu publiku.

Po krátké redakční spolupráci na jezuitském časopise Stimmen der Zeit (Mnichov, 1938–1939), k níž byl, po dokončení studií, pověřen svými představenými, byl Balthasar, coby jezuita, roku 1940 vypovězen z Německa. Poté byl jmenován studentským a akademickým kaplanem na univerzitě v Basileji, kde působil místo nabídnuté profesury na prestižní Papežské univerzitě Gregoriana.

Do tohoto prvního basilejského období spadá setkání s lékařkou Adrienne Kaegi-von Speyr, manželkou známého univerzitního profesora historie Wernera Kaegiho působícího na tamní univerzitě. Adrienne von Speyr byla tehdy ještě protestantkou, avšak již od dětství projevovala živý zájem o katolicismus.

Setkání a další rozhovory s P. Balthasarem, které jí „vrátily ztracenou modlitbu“, ji v roce 1940 přivedly ke konverzi ke katolické církvi, což v ní vyvolalo bohatství systematicky uspořádaných mystických vhledů a zkušeností, které zásadním způsobem ovlivnily teologii Hanse Urse von Balthasara.

V každodenních diktátech Adrienne vznikaly četné svazky biblických komentářů, jejichž cílem je prohloubená kontemplace Božího slova. K vydání takto vzniklých šedesáti knih založil Balthasar roku 1947 nakladatelství Johannesverlag. V ediční práci na tomto díle spatřoval svůj nejdůležitější úkol.

Ze setkání s Adrienne von Speyr se Balthasarovi stává zřejmou vnitřní teologická jednota učedníka Jana s Ignácem z Loyoly. Roku 1945 s ní společně zakládá sekulární institut Komunity svatého Jana, jejíž členové se snaží žít evangelní rady, tedy Ježíšův způsob života uprostřed sekulárního světa pod patronátem milovaného učedníka a Ignáce z Loyoly.

Balthasar roku 1950 po dlouhém zpytování svědomí vystoupil z jezuitského řádu, svého „nade vše milovaného domova“, protože mu tento řád neumožnil svobodnou spolupráci s Adrienne von Speyr, která měla rozhodující vliv na jeho vlastní dílo.

Po vystoupení z jezuitského řádu obnovil Balthasar v únoru 1950 před převorem benediktinského opatství Maria Laach v Německu své sliby před Bohem, pod ochranou „Panny Marie a všech svatých, zvláště svatého Jana a svatého Ignáce“.

S pomocí přátel se nejprve usadil v Curychu a později, díky Adrienne von Speyr, natrvalo v Basileji. Tam se dále věnoval nově založené komunitě, vydávání diktátů Adrienne, které denně stenograficky zpracovával, a také nakladatelství Johannesverlag. Od roku 1950 rozvíjel také bohatou přednáškovou činnost a pravidelně vedl ignaciánská duchovní cvičení v tuzemsku i v zahraničí.

Roku 1961 vydal první svazek díla Herrlichkeit. Schau der Gestalt, počátek své velké trilogie (kterou se mu navzdory očekávání podařilo dokončit): zjevení Boha v Ježíši Kristu je zde nazíráno a představováno v analogii k transcendentálním vlastnostem stvořeného i božského bytí: Herrlichkeit (1961–1969), Theodramatik (1973–1983), Theologik (1985–1987). Sebezjevení Boha v návaznosti na transcendentálie „krásné–dobré–pravdivé“ je shrnuto v poměrně stručném Epilogu (1987) podle transcendentálie unum. Souběžně s hlavním dílem vzniká pět svazků Theologische Skizzen, pojmenovaných podle článků, které autor pokládal za zvláště důležité: Verbum Caro (1960), Sponsa Verbi (1961), Spiritus Creator (1967), Pneuma und Institution (1974), Homo creatus est (1986).

Jako „teolog sekulárních institutů“ vystupoval Balthasar ve prospěch církve, která není „opevněná“ vůči modernímu světu (Schleifung der Bastionen, 1952), a stal se tak tichým předchůdcem Druhého vatikánského koncilu. Brzy napsal zásadní díla k teologii povolání a křesťanského životního stavu, například De Laie und der Ordenstand (1948), Christlicher Stand (40. léta, vyd. 1975) nebo článek Berufung (1966).

Balthasar získal mezinárodní pozornost také díky své ostré polemice s vývojem po Druhém vatikánském koncilu, například prostřednictvím děl Kdo je křesťan? (1965) a Cordula aneb vážný případ (1966). V televizním rozhovoru z roku 1987 uvedl: „Můj starý přítel Karl Rahner řekl: dříve jsme byli vlevo, najednou stojíme vpravo, a přitom jsme se vůbec nezměnili. Vždy šlo o stejný základní postoj: o podstatu křesťanského zjevení.“

V posledních dvou desetiletích jeho života rostlo jeho uznání v rámci celé církve. Roku 1969 byl jmenován členem vatikánské Mezinárodní teologické komise. Řada ocenění svědčí o jeho národním i mezinárodním vlivu: Vnitrošvýcarská kulturní cena (1956), Zlatý kříž Svaté hory Athos (1965), čestné doktoráty univerzit v Edinburghu (1965), Münsteru (1965), Freiburgu (1967) a Catholic University of Washington (1980), cena Romana Guardiniho Katolické akademie Bavorsko (1971), cena Gottfrieda Kellera nadace Martina Bodmera v Curychu (1975), Mezinárodní cena Pavla VI. za teologii (1983) a cena Mozarta v Salcburku (1987).

V roce 1973 zakládá spolu s Josephem Ratzingerem, Henri de Lubacem a dalšími mezinárodní katolický časopis Communio, který bude vycházet ve 14 jazycích.

Konečné církevní uznání jeho janovského poslání sub Petro et cum Petro (srov. Jan 21,15n.) se uskutečnilo jeho jmenováním kardinálem v květnu 1988. Po opakovaném odmítání tohoto titulu se Balthasar podřídil přání papeže. Brzy ráno 26. června 1988, dva dny před konzistoří, však v Basileji zemřel. Pohřeb se konal v lucernské Hofkirche sv. Leodegara; Joseph kardinál Ratzinger vedl smuteční obřad. Balthasarovy ostatky odpočívají v tamní křížové chodbě.

Posmrtně vyšla jeho poslední, téměř závěťní kniha “Wenn ihr nicht werdet wie dieses Kind” (1988), která nejkrásnějším a nejprostším způsobem rozvíjí střed křesťanství – tajemství Božího dětství.