Ochota nechat se vést Duchem

Nejprve je tu nejasné zaslíbení Ducha; neklid, ale zároveň i požadavek být připraven v tomto neklidu odložit vše, co je pouze lidské. A člověk se nemá bát, nýbrž má přijímat vše tak, jak se to ukazuje. Připravenost v tomto neklidu zahrnuje ano i ne: člověk má říkat ano tomu, s čím souhlasí Duch, a nesouhlasit s tím, co Duch zavrhuje. Je-li Duch přislíben, může se stát, že chce se mnou spolupracovat, a proto bych mu měl s očekáváním jít vstříc.

Předpokládejme, že mám pronést přednášku a Duch mi vnukne základní myšlenky, ale jejich rozpracování ponechá na mně. Pak musím být s ním v souladu, který však nemůže být určován mnou samotným. Nemám se bát žádat více, chce-li dát více, ani přijmout méně, očekává-li, že člověk vezme méně, i kdyby bylo k dispozici více. Požadavek zní: mít jasnost a průzračnost uprostřed nejasnosti ohledně toho, co teprve přijde. Možná chce Duch část práce vnuknout mému duchu a jinou část vykonat společně s mým duchem. Už v tomto zaslíbení by se měl člověk stát zcela poddajným a pružným; nemá jen vyčkávat, ale také se sám snažit takovým být.

Od okamžiku, kdy je Duch slíben, je třeba jej očekávat a, pokud to vyžaduje, v tomto očekávání vytrvat. Očekávání Ducha může člověka zcela zaujmout, takže v sobě vytváří stále větší prázdnotu pro to, co je zaslíbeno. Jako v těhotenství, nebo jako lid Izraele, který zůstává v očekávání zaslíbení dokud Matka neřekne ano.

Když pak Duch přijde, je třeba na něj reagovat. Vycházet mu vstříc právě natolik, nakolik to vyžaduje, a nepokládat nic za důležitější než toto jeho přicházení. Není to podstatné to, že odpovídáme; důležité je, že on přichází a naši odpověď zahrnuje do svého stále-více. A činí to tehdy, když si uvědomujeme, že důležitý je pouze jeho příchod. Člověk je prostě odevzdaný a nechává jej jednat; nic neplánuje tam, kde Duch neplánuje, ale ani neustupuje tam, kde on něco dělá a chce, aby to bylo vykonáno. Toto ponechání, aby se věci děly není v žádném případě pasivitou; člověk dává Duchu k dispozici všechno, co má, pro jeho působení. V této souhře nikdy nedochází k přímému setkání tváří v tvář, k dosažení cíle nebo k určení nějaké úrovně, nýbrž pouze k stále rostoucímu bytí zahrnutém v Duchu. Z tohoto bytí ponořeném v Duchu člověk odpovídá tak, jak to Duch očekává.

Tím, že člověk stále znovu přijímá jeho lásku, dostává potvrzení, že je vše správně. V tomto odpovídání je jistota nesení a podpory. Je to trochu podobné tomu, jako když dělník pracuje na poli, protože to tak nařídil jeho pán; nezná tohoto pána přesně, neví, kde bydlí, ale večer dostává svou večeři a své místo k odpočinku. Pole může být velmi odlehlé, a přece člověk koná to, co odpovídá zadání. A pak se také může stát, že sám pán jednou pracuje na témže poli spolu s ním. Toto přirovnání objasňuje ještě něco dalšího: že v tomto způsobu odpovídání Duchu neexistuje naprostá duchovní noc.

V Duchu jsou vždy nějaká znamení bezpečí a jistoty, i uprostřed nejistoty ve světě. Přesto však platí: čím větší je požadavek, a tím i naše spolupráce, tím více je třeba nechat ho rozhodovat. Vyžaduje to větší úsilí neodpovídat z vlastního podnětu, v tom, že se necháváme milovat, neopětovat lásku podle vlastních pravidel. To není cvičení pro začátečníky.

Takové působení Ducha je vždy spojeno s určitým požadavkem, který však možná nemá nic společného s přítomným okamžikem. Duch může v člověku působit hlubší modlitbu, plnější pochopení, a přitom v dané chvíli nepožadovat žádný zvláštní čin. Vůči tomuto člověku si však ponechává jakýsi otevřený účet. Jako by mi bylo založeno konto: mohu z něho čerpat, ale musím na něj také ukládat. Nyní je zde štědrost, ale možná přijde hodina, kdy bude požadováno vyrovnání dluhu, právě tehdy, kdy se mi to nebude hodit. Duch nám dává čistou radost a chce, abychom se z ní těšili. To mu však nebrání vložit do této radosti také požadavek; zavazuje nás. Nenutí nás přijmout jeho milost, a tedy ani jeho požadavek. Je to podobné jako s Pánovým křížem, který je zároveň darem i požadavkem: tím, že jej nesl, otevřel nám velkou cestu oběti.

Existují období působení Ducha, která lze určitým způsobem popsat. Potom však člověk nikdy není „odhozen“. Ale je součástí podstaty Ducha a požadavku, který je s ním spojen, že by se člověk měl, musí, smí a může k tomuto působení znovu vracet a toužit po něm... Je to jako návštěva, kterou je pak jednou třeba, možno a dovoleno oplatit. Neboť existuje působení Ducha, které se uskutečňuje v našem já, a přesto zůstává ve svém uskutečňování neúplné, pokud jeho stopy v nás nepřetrvávají. Tyto stopy mají vždy charakter toho, že smíme zůstávat v Duchu. Člověk je jím utvářen. Tomu odpovídá i skutečnost, že neexistují horší nevěřící než ti, kteří jednou věřili a proto i zakoušeli působení Ducha Svatého.