Jsem služebnice Páně

Ona je vyvolená, hodna andělova zjevení. Tím, že nazývá sama sebe služebnicí Páně, zdůrazňuje, že podle ní byla vyvolena jakoby náhodou, že na její místo mohla být vybrána kterákoli jiná žena, protože každá žena je a může být služebnicí. Svým ano, které řekla andělovi, se staví zpět do řady všech služebnic a služebníků Páně, na místo, kde se jen a jen slouží. Toto místo díky svému vyvolení ani neobsazuje, ani uzavírá, spíše ho otevírá všem. Tím, že se jako vyvolená nazývá služebnicí, činí ze všech služebníků a služebnic ty, kteří jsou vyvolení. Maria doufá, že bude moci vyslovit své slovo jménem všech, kdo věří a chtějí sloužit. Pak znovu vstupuje do anonymity služby – neboť všichni ostatní mají také sloužit – a přitom dává tuto anonymitu službě. Předává jí onu křesťanskou připravenost, zahrnující všechno, co může Pán nařídit a jež nezná žádné hranice, rozdíly, omezení a výhrady, nemá ani charakterový a osobní ráz, ani požadavky, a je tak bezbřehá, že působí anonymně, je anonymní. Maria ztělesňuje tuto službu v její čisté podobě; dovoluje, aby v této jediné vlastnosti bytí služebnicí Páně, zanikly všechny její ostatní vlastnosti a přednosti. A stejně jako tato připravenost zahrnuje vše, co by Pán mohl chtít, nutně obsahuje, podporuje a utváří i připravenost každé jiné ženy, každého jiného člověka, k jakémukoli konkrétnímu a omezenému požadavku Boha.

Maria ví, že jde o lásku, že se to týká jejího nejintimnějšího jádra, nejosobnějšího tajemství, její vlastní plodnosti. Ale už tím, že se dává jako služebnice, a ne jako nevěsta, uskutečňuje tento úkon a vůli dávat se jménem církve, ve jménu všech, kdo patří do společenství svatých. Nekonečně láskyplné gesto, jímž se žensky odevzdává a otevírá Duchu, aby ji mohl zastínit, se dokonale shoduje s gestem, jímž všechny zve k účasti na svém bytí služebnicí a jímž své osobní tajemství chápe jako tajemství církevní a tím je církevním i činí. Její rozhovor s andělem je zcela důvěrný a osobní a mohlo by se zdát, že služba, k níž v tomto rozhovoru řekne své ano, se musí odehrávat výhradně v této intimní, skryté sféře. Protože však svému souhlasu neklade žádné hranice, zahrnuje její ochota a služba jak tu nejvnitřnější tak i nejzevnější, nejosobnější i nejobecnější, nejvyšší i nejnižší sféru. Součástí její služby bude prostírání stolu pro její příbuzné, i přijímání Ducha svatého. Nová poslušnost, do níž je vzata, není v rozporu s její minulou a budoucí pozemskou službou a poslušností. Je Josefovou nevěstou a zároveň i Boží nádobou a jednota těchto dvou skutečností je tvořena tím, že je služebnicí. Je to tak silná jednota, že dokonce překonává hranice mezi ní a ostatními služebníky, i mezi nebem a zemí. Anděl přichází z nebe, ale tím, že ho Maria přijímá do svého úkolu, do své služby, přijímá skrze něj nebe, aby ho mohla rozdávat na zemi.

A v neposlední řadě má toto nebe jméno: Slovo Boží, Syn Nejvyššího. Ona je nosí v sobě jako nebe - toho, který znovu přišel ne aby vládl, nýbrž aby sloužil, aby byl služebníkem Otce, toho, kdo ve své službě v sobě nese jiné nebe, nebe Otce. A toto dvojí nebe, nebe Matky a nebe Syna, je jedno nebe. Tajemství Syna, který se stal člověkem, se spojuje s jejím tajemstvím služebnice v jediné tajemství a z tohoto tajemství, které v sobě obsahuje jakoby zdvojení, zrcadlení, vzájemnou podmínku, vychází veškerá jednota poslušnosti v církvi a v křesťanském životě. Poslušnost nyní dostává jakoby vnitřní pohyb, z něhož vzniká a je darována: poslušnost Syna a poslušnost Matky se vzájemně přizpůsobují v neustálém odevzdávání se Otci. Z tohoto pohybu, který je věčně živý, se rodí vše, co je na zemi plodné.

Matčino bytí služebnicí je plodné, protože její služba je skutečným naplněním, které je na počátku každého naplnění, a jež dává vzniknout každému dalšímu naplnění. Naplnění jejího dokonalého, všestranně připraveného „ano“ je zárukou, že Boží slovo v ní zůstává živé a roste. A šíře počátku se nezužuje pozdějšími jednotlivými naplněními. Vzhledem k tomu, že všechny hranice ve službě jednou provždy padly, nelze tuto službu dělit na sektory: duchovní a světský, nebeský a pozemský. Vše je na stejné úrovni: to nejneobyčejnější i to nejobyčejnější. V každém gestu, které poslušnost vyžaduje, může být z vůle Boží to nejvyšší i to nejnižší a není na sloužícím, aby to měřil a skládal z toho účty. Být služebnicí je to nejvyšší, nepřekonatelné. Mariina genialita spočívá v tom, že sama sebe nenazývá matkou, nevěstou či pomocnicí, ale služebnicí, a do toho zahrnuje každou službu, která se může Bohu jevit jako správná. Bůh z ní může udělat cokoli.

Protože služebnice ví, že vše, co bude pán požadovat, patří k její službě, vzniká mezi ní a pánem bezmezný vztah důvěry. O co více si je pán vědom, že může služebné důvěřovat, tím neomezeněji jí přenechává nakládání se svým domem a majetkem. Je-li najata nová služebná, pán jí ukáže pokoje, truhly, prádlo, a tím, že jí vše ukazuje a otevírá, vyjadřuje svou důvěru a očekávání, že služebná bude od nynějška o vše pečovat a spravovat to v jeho zájmu. Bude zapotřebí jen velmi málo otázek, protože všechno bude stále více vyplývat ze samotné služby. A čím lépe je služebná vyškolena ve službě, tím méně bude potřebovat vedení a pokynů zvnějšku. To však pouze znamená, že vnitřní vedení je dokonalé. Maria je však vnitřně vedena svým Synem, neboť od počátku přijímá celou službu.

V této celistvosti služby jsou vyrovnány všechny rozdíly. Rozdíly v povoláních: Maria se nejprve setkává s andělem, sděluje mu své ano Bohu, pak skrze Ducha počíná Syna. Ta tři poslání: její, andělovo a Pánovo, jsou různá. Jejich služba je však stejná: služba anděla a služba Matky se spojují v jedinou službu Syna Otci. A tím, že Matka nechce být ničím jiným než služebnicí, dává najevo, že svou službu nechce odlišovat od služby Syna.

Anděl je takříkajíc prvním křesťanským duchovním vůdcem; potkal duši, která se chce nechat vést, jež nechce žít z ničeho jiného než ze služby Pánu, a vede tuto duši k Pánu. Duchovní vůdce by nejprve měl objasnit otázku volby stavu a povolání. Avšak Mariina služba se nachází na té i oné straně veškeré volby. Anděl (a skrze něj Bůh) pro ni vybral dokonalou službu Pánu, tak naprostou a bezmeznou, že mu bude sloužit tělem i duší, svým mateřstvím i panenstvím, ve stavu světském i řeholním. Je natolik pouze služebnicí Páně, že pro ni Pán vytvořil neomezenou volbu, která se vymyká všem omezujícím buď – anebo. Protože však služba služebnice musí být v každém případě specifická, individuální, je Mariina služba proměnlivá: jednou je použita jako matka, pak jako nevěsta, následně zase jako lůno církve, jako prostřednice toho či onoho stavu. A vzhledem k tomu, že ten, kdo tvoří tuto službu, je božský Syn, je tato služba povznesena do nepřehlednosti božského vždy-většího, osvobozeného od všech pozemských zákonů a pravděpodobností – proto ji Pán chce nejprve jako matku a později, až bude starší, jako nevěstu – závisející pouze na nebeských zákonech, které však zůstávají natolik zákony lásky, že je nelze přijmout jinak než v dokonalé podřízenosti služebnice.