Vzkříšení v nás

Magdaléna spěchá se zbožnými ženami ke hrobu. Jsou vedeny záměrem, který byl pochopitelný a zřejmý každému zbožnému člověku té doby. Jednají podle zvyků své kultury a svého lidu tím, že pečují o tělo zesnulého. Jejich gesta jistě prozrazují něžnou, starostlivou lásku k mrtvému, ale nespočívá v nich nic, co by odpovídalo naději na jeho vzkříšení. Naopak, přicházejí s bylinami a kořením, aby mu i nyní posloužily v jeho smrti. A zatímco se věnují svým záležitostem — v údivu nad tím, že kámen je odvalen — se jim začíná odhalovat svět Zmrtvýchvstalého. Nejprve anděl vzkříšení zvěstuje nové poselství ženám, pak Magdaléna spatří Pána v podobě zahradníka. Vidí ho stát před sebou, ale obraz v jejích očích neodpovídá představě v její mysli. Není to tak, že by se v ní něco bránilo víře ve vzkříšení, ale ještě jí není dána. Přesto někde ve své paměti jistě uchovává Pánova slova, která předpovídala jeho vzkříšení. Ale jsou tam ukryta a jen sám Pán je může vzkřísit k životu mocí svého vlastního života. To, s čím se setkala Magdaléna, ženy a poté i apoštolové, je znamením pro nadcházející generace křesťanů. Nikdo nemůže věřit — a křesťanská víra je totéž jako víra ve vzkříšení — pokud to není z milosti samého vzkříšeného Pána. Jeho zmrtvýchvstání není fakt, který by bylo možné neutrálně stanovit. Vzkříšený se dává poznat. Zpřístupňuje svůj nový život ve svobodě své milosti. A tato milost volá k životu a k živé odpovědi slovo víry, slovo víry, uchovávané v duši na místě, kam není přístup. Zatímco Pán leží v hrobě, i slovo víry spočívá pohřbeno v duších, zabaleno do plátna a skryto za zapečetěným náhrobním kamenem. Učedníci a ženy nejsou nevěřící — i když evangelium mluví o jejich „nevěře a tvrdosti srdce“, pro niž je Ježíš kárá. Jejich víra však jakoby zamrzla, v noci smrti se stala úzkou a strnulou. Teprve setkání se Zmrtvýchvstalým vzkřísí jejich víru k velikonočnímu životu. Syn je Otcovo Slovo, které vstává z mrtvých k věčnému životu. Avšak i víra v nás je přítomností věčného Slova v milosti.

Pavel opakovaně mluví o tom, že jsme spolu s Kristem zemřeli a vstali z mrtvých. Bez tohoto spoluvzkříšení s Kristem bychom nebyli schopni pochopit Pánovo vzkříšení. A přitom zakoušíme něco z toho, co směly zakusit ženy s andělem a Magdaléna se samotným Pánem: i my musíme znovu – a stále znovu! – uvádět dohromady to, co se nám zdá neslučitelné: to, o čem se domníváme, že víme („Tento muž je zahradník“ nebo: „Pán zemřel, tedy je mrtvý“), a to, čím jsme se ve skutečnosti stali skrze setkání se Zmrtvýchvstalým: těmi, kdo ho vidí, kdo mluví s ním nebo s jeho anděly. Tuto syntézu uskutečňuje Pán. Svým bytím jsme již zahrnuti do jeho světa vzkříšení a on nyní rozžíhá toto světlo bytí i v našem vědomí, které ještě zaostává a dosud prodlévá v Bílé sobotě. Svým vzkříšením z nás učinil křesťany a my si tuto skutečnost musíme osvojit.

Dnes se však se zázrakem vzkříšeného a oslaveného Kristova těla nesetkáváme jen ve víře, nýbrž v zázraku eucharistie.

V tomto tajemství se ukazuje, že Pán nechtěl vstát z mrtvých sám pro sebe, nýbrž proto, aby svým rozdával to, čím se skrze vzkříšení stal. Je eucharisticky vzkříšen jako ten, kdo se rozdává. Nedává se nám jako Zmrtvýchvstalý pouze ke kontemplaci jako krásný obraz, ale vlévá do nás to, čím je. Nemáme jen vidět a chápat, máme také být. Stejně jako on nesl na svém těle všechny naše hříchy, nám dává v přemíře podíl na svém vlastním těle. Tím, že nás učinil svou církví, nás chce začlenit do svého živého zmrtvýchvstalého těla. V tomto těle, v jeho skutečnosti a v jeho proudění, se nachází církev, naše příslušnost k ní a naše vzájemná výměna lásky. Jedině tak se podaří uskutečnit plán, kvůli němuž se Pán stal člověkem: přivést zpět k Otci svět odcizený Bohu. On sám vstává z mrtvých, tělesně žije z věčného Otcova života a tento věčný tělesný život pak dává své církvi.

Samozřejmě je možné chápat a zapamatovat si tyto pravdy je pouze suchopárně a teologicky. Avšak lze je také — a tak jsou míněny — chápat jako velmi osobní zkušenost, stejně jako setkání se zahradníkem, který se pak ukázal být Pánem, bylo pro Magdalenu nezapomenutelným osobním setkáním. To se jí přihodilo a od tohoto nesmírného zážitku měla živou víru. V každém svatém přijímání je nám stále nabízena a uchována osobní zkušenost našeho spoluvzkříšení s Pánem, v níž se v církevní víře naše vědomí a naše bytí navzájem uvádějí do souladu. Tělo, které zde přijímáme, obsahuje nikdy nestárnoucí, věčně mladé a účinné tajemství vzkříšení, které v nás chce působit jako kvas, který chce těsto pozvednout a nechat vykynout. Tak chce i Zmrtvýchvstalý nechat v nás vyrůst to, co do nás Otec při stvoření vložil jako živé Slovo, ale co jsme v průběhu let znovu a znovu pohřbívali pod nánosy. Díky vzkříšení se smíme stát takovými, jaké nás Otec chce mít. Velikonoční poselství je dobrou zprávou pro všechny, kdo mají mít účast na velikonoční události. Současníci dostali podíl na této události smyslovým způsobem, který jim navenek usnadňoval prožitek, ale vnitřně byli, zrovna tak jako my, závislí na osvěcující a povznášející milosti Páně. Prostřednictvím smyslů dostali zpět to, o čem se domnívali, že to ztratili. My však nedostáváme o nic méně, jestliže se otevřeme živému daru víry. Znovu a znovu si myslíme, že jsme Pána svou vinou, svou vlažností, svou nemožností — možná nadobro — ztratili. A znovu a znovu se nám dává s nečekanou čistotou, ve kterou jsme už nedoufali. Čistota skrze rozhřešení ve zpovědi, která je pak zpečetěna svatým přijímáním, účastí na nejčistším těle. Je to stále znovu tentýž tělesně skutečný zázrak.

Dítě, které je před svým prvním svatým přijímáním, je očekává jako něco nesmírně velkého, něco, co od počátku převyšuje všechna omezení našeho života, dokonce i naši schopnost chápání. Toto očekávání roste až do samotného slavnostního dne a vtiskuje pečeť celému životu dítěte. Kdybychom se i my mohli znovu stát dětmi, přijmout nebeské království, věřit tak, jak Pán chce, očekávali bychom velikonoční svátky s nejvyšší úctou a živou nadějí. Věděli bychom, že to, co přichází, má v nás být něčím bezbřehým, co navždy roztrhne hroby našich návyků a našich zdřevnatělých, vyčpělých představ. Pán totiž pro nás vstal z mrtvých, pro nás nechává tuto událost žít, abychom z ní mohli žít v jeho živé církvi. Je to církev, kterou sám zamýšlel, utvářel a uvedl v bytí zcela vzhledem k velikonočnímu tajemství. Celý církevní rok má ve všech svých svátcích a slavnostech – ve svátcích Pána, jeho Matky, svatých, v církevních obyčejích i svatyních – jediný obsah: že Pán vstal z mrtvých, aby spolu s námi šel k Otci a aby spolu s námi překonal tíhu a břímě hříchu tím, že je skrze svou smrt uvedl do svého vzkříšení.