menu
Smysl nemoci
Je vlastně zvláštní mluvit o významu nemoci jako o významu nějaké nutnosti, které nelze uniknout, jako o významu základní školy, kterou musí každý snášet. V životě má vše svůj smysl pro toho, kdo má jasný pohled svět. Když Pavel v listu Efeským říká: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“, lze význam všech věcí snadno uvést do této jednoty. Mimo tuto jednotu nemůžeme ničemu rozumět. Existuje jednota, která bude vždy smysluplná, neboť zahrnuje vše.
Řekneme-li „smysl nemoci“, měli bychom být schopni dospět k definici nemoci. A ta je negativní, protože být nemocný v obvyklém smyslu znamená nedostatek, i když nedostatek, například čistě z hlediska hmoty, znamená plus: ku příkladu rakovina, která se projevuje nádorem, což je plus, více hmoty, je přesto nedostatkem, protože ubírá síly, které by byly nezbytné pro zdraví. Kdybychom se pokusili v lékařském smyslu definovat, co znamená být zdravý, bylo by to opět velmi obtížné. To by znamenalo, že bychom reálně věděli, kdo je zdravý a kdo nemocný, že bychom opravdu měli prostředky, jak mezi nimi rozlišovat. Když někdo přijde do ordinace a řekne více či méně rozpačitě: „Přišel jsem se podívat, jestli jsem zdravý“, pak je lékař na rozpacích. Může provést drobná vyšetření, položit několik vybraných otázek: „Máte nějaké bolesti, zaznamenal jste nějaké změny? Proč jste vůbec přišel?“ Ale většinou, když někdo takto přijde, je to z nějakého vnitřního důvodu, který nemá s nemocí nic společného. Nemá žádné příznaky. Klademe otázky, děláme krevní testy, rentgenové snímky, a pokud si to pacient může dovolit, celá řada vyšetření, aby se nakonec řeklo: „Jste zdravý“.
Ale říct někomu: „Jste zdravý“ je rozpačitá diagnóza. Žádná nemoc sice nebyla diagnostikována, ale nemoc jako takovou nemůžeme s naprostou jistotou vyloučit. Definice zdraví tedy nemusí být formulována v rámci pojmu nemoci. Zdravý člověk je ten, který je schopen vykonávat své zaměstnání, který není omezen svým tělesným stavem, jenž má určitý stupeň pracovní schopnosti, nevybočuje z normy a v určitém časovém období nezaznamenává ani nárůst, ani pokles svých schopností. Sedmdesátníci budou samozřejmě méně výkonní než dvacetiletí, nejsou však nemocní kvůli tomu, že se jejich kapacity věkem normálně snižují. Existuje tedy odstupňování podle věku a pohlaví. Avšak výrok: „Jste zdravý“, i když je pronesen s nejlepším vědomím a svědomím, je pro lékaře přesto spojen s určitým negativním náhledem. Hranice tohoto zdraví, i když se lékař během vyšetření velmi snaží, není jasně vymezena.
Nemoc sama o sobě není nic abstraktního. Samozřejmě, člověk může rozvíjet teorie, vytvářet celé kombinace teorií daleko od lůžka, obětovat život lékaře — a to je málo — ke zkoumání nějaké teorie nemoci nebo nějaké choroby, aniž by přišel do styku s pacienty, aniž by měl jakoukoli představu o nemocném. Tím se nemoc vytrhne z jejího prostředí. Faktem však je, že vždy spojujeme pojem nemoci s člověkem. Existuje nemoc jako taková, kterou každý charakterizuje po svém, například nemoci s nápadnými příznaky a hrozivým vzhledem, které jsou skutečně nebezpečné. Člověk může dlouho omdlévat — mdloby mohou být útěkem ze života — pak bude stále méně a méně dýchat a okolí, včetně lékaře, se ho bude snažit všemožně přivolat zpět k životu, ale úsilí bude bezvýsledné. Po nějaké době se probudí a řekne, že je to u něj obvyklé. Na druhou stranu může nemoc vypadat neškodně: malá bolest hlavy, zvýšená teplota a z prvních příznaků nelze nic vyvodit. Může se jednat o lehkou chřipku, ale může to také být příznakem zhoubného nádoru mozku. Ale z nepatrné bolesti hlavy a horečky se obvykle nic moc nevyklube, takže se nemusíme vzrušovat kvůli tomu, že je zde 9999 možností jednoho mozkového nádoru. Jen nesmí uniknout naší pozornosti tato desetitisící možnost. Na jedné straně se snažíme bagatelizovat kvůli mnoha, ale kvůli jednomu, který může být nemocný nesmíme tuto možnost ztratit ze zřetele.
Pokud je člověk nemocný, má-li skutečnou nemoc, která mu brání vykonávat jeho povolání, odděluje jej od ostatních, vyžaduje zvláštní péči a čas, nikdy nebude nemocný sám. Tento člověk neovlivní své okolí tím, že jim řekne o své nemoci, ale tím, že je donutí s ní počítat. Když tedy mluvíme o „významu nemoci“, musíme také mluvit o významu nemoci nemocného pro jeho okolí a a pro všechny ostatní, kteří jsou do ní nějak zapojeni. Smysl, který je svým způsobem nevyčerpatelný.
Můžeme se podívat na příklady nemocí z Nového zákona, například na nemocného muže, který už třicet osm let byl nemocný a čeká u rybníka, až ho tam někdo donese. Pán přichází a uzdravuje ho. Nebo slepec, který chce jít k Pánu: slyší, že Pán je blízko, chce jít, ale okolí mu v tom chce zabránit. Pán přichází, mluví s ním a on je uzdraven. Vidíme Lazara. Pán jej ponechává v nemoci. Marta a Marie ho zavolaly, Lazar je v tísni. Pán to slyší, ale jde tam, až když je pozdě a Lazar je již mrtvý, leží tři dny v hrobě. A pak je uzdraven. Zde vidíme, že setkání s Pánem znamená uzdravení.
V evangeliu jsou však i zcela jiné věci, které se týkají nemoci, například příběh o prokletí fíkovníku. Pán má hlad a vidí fíkovník, který nese jen listy. Není bez významu, že Pán již třikrát předpověděl své utrpení, že utrpení je již nastíněno, neboť jsme na prahu Velkého pátku. Pán jde k fíkovníku, hledá fíky, ale nenajde je, ačkoli má hlad. A přestože ví, že není čas fíků, očekává plody a proklíná strom, který mu nenabízí ovoce, takže když kolem něj Pán o den později prochází, Petr poukazuje na to, že tento prokletý strom uschl až ke kořenům.
Když myslíme na ty, kteří jsou vážně nemocní, kteří těžce trpí, kteří jsou natolik pohlceni svou nemocí, že už nemají žádnou možnost jakkoli pracovat, máme sklon si myslet: ano, teď je čas bez plodů, jakýsi čas, ale ne čas, kdy my nebo druzí nebo Pán či církev můžeme od tohoto nemocného něco očekávat. Když však pomyslíme na tento fíkovník, vzpomeneme si, že Pán vyžaduje ovoce, že Pán může náš čas a naši přirozenost jaksi přetížit, že tam, kde pro nás není čas ovoce, najde čas, aby v zákonech nadpřirozenosti překročil všechny zákony přírody. A tak je nám jasné, že abychom nebyli prokletým fíkovníkem, musíme přinášet ovoce i v nemoci, a to přesně takové ovoce, jaké od nás Pán požaduje. Toto ovoce lze nejspíše nalézt v našem způsobu snášení nemoci. Pro otce rodiny, který je závislý na svém výdělku, bude samo o sobě těžké nebýt s to žít ze svého platu, nedostávat mzdu, díky nějaké nemoci nebýt s to vydělávat. Je to oběť času, často umocněná bolestí, perspektivami, které nemoc otevírá tím, jak postupuje.
A tak se nabízí otázka, co můžeme udělat my, jako lékaři, zdravotní sestry, rodinní příslušníci, lidé, nemocní jako on, známí, kteří navštěvují nemocné, členové církve, abychom těmto nemocným lidem pomohli k jejich ovoci. Můžeme udělat něco pro to, aby nemocný sám nesl ovoce, nebo musíme udělat něco pro to, abychom my sami přinesli ovoce, které vznikne skrze nemoc pacienta? V mnoha případech vidíme, že pacienti, kteří jsou ochotni snášet svou nemoc, nést ji jako nutnou oběť, přinášejí v rodině ovoce jen tím, že jsou u toho, vše snášejí a jsou trpěliví. Každý vidí, jak to dělají, a je přiveden k zamyšlení, cítí, že se tu děje něco, co se ho osobně dotýká. Jako by se pro ně nemoc jako taková stala výzvou k zamyšlení, k objevení smyslu a setrvání v něm.
A dva největší plody nemoci spočívají jistě v tom, že je narušen každodenní život, že všechny vztahy, které se více či méně otupily, jako vztahy, k nimž se člověk znovu vrací v myšlení, získávají novou ostrost a znovu jsou přítomny novým způsobem: nemocný se najednou stane novým darem, člověk má o něj strach a vidí, co pro něj znamená. Získává novou hodnotu. A to jen proto, že se zamýšlíme, že si osvěžujeme naše vztahy, protože vidíme, že se děje něco, co se nás hluboce dotýká.
Otázkou je, jak komplexní může být role lékaře v celé této věci. V minulosti se při léčbě nemocí méně používaly vědecké prostředky. Lékaři z dřívějších dob disponovali celým systémem hodnocení různých symptomů. Z obličeje, rukou atd. Byli schopni vyčíst známé příznaky. Dnes je to podstatně jiné. Pokud je někdo opravdu nemocný, je vědecky vyšetřen. Prochází, nebo jeho části — krev, voda atd. — procházejí laboratořemi. Může být x-krát rentgenován, je pořízeno několik snímků. Celé procesy jsou zaznamenávány. A pak je tu dokumentace s tolika a tolika krevními testy, měřeními, reakcemi a člověk si to všechno čte dohromady jako příběh a pacient sám se v rámci tohoto hodnocení stává jakoby druhořadým. Příznaky nemoci, to, co o ní lze zachytit, se stalo primárními.
Vyvstává otázka, zda to nelze sjednotit? Není možné spojit pozorování pacienta s celým procesem vyhodnocování laboratorních nálezů? Do určité míry to lze. Dnešní lékař však nemá dnes tolik času jako dříve a potřebuje mnohem více času na to, aby zůstal vědecky vzdělaný a dokázal vědecky využít laboratorní výsledky. A o tento čas je nakonec pacient připraven. Dnes se veškerá laboratorní práce stále častěji přenechává vyškolenému, vyškolenému, ale nelékařskému personálu, aby lékař, protože již byla provedena předběžná práce, mohl se rychle seznámit s výsledky a zbylo mu více času na nemocného. Domnívám se, že tato tendence neomezovat se na vědecký výzkum, ale vrátit se k nemocnému, nepovažovat jeho nemoc za něco, co na něm nezávisí, bude stále více převládat.
Když přede mnou leží dva rentgenové snímky dvou případů střevní tuberkulózy z téhož dne – stejné vředy, stejné sedimentační reakce –, mám sklon mluvit o dvou obdobně probíhajících případech. A jsou-li oba nemocní již dva měsíce, utvrzuje mě to v tomto názoru. Když však tyto dva zdánlivě stejné případy, jejichž snímky mám dnes před sebou se stejnými příznaky, uvidím za dva měsíce znovu vedle sebe, narazím na dva zcela odlišně se vyvíjející případy. Náhodou jsem je zastihl v témže stadiu, ale z tohoto jediného okamžiku ještě nevím nic o jejich dalším vývoji, nevím, který zemře a který se uzdraví. K tomu je zapotřebí víc než jen jednorázový obraz jednoho dne; je k tomu znovu třeba pozorování člověka.
V Americe jsou zvyklí posílat lidi do deseti nebo dvanácti laboratoří ještě předtím, než navštíví lékaře. Tuto věc můžete dovést ad absurdum, až je člověk rozložen na jednotlivé části, až člověk sám už s tím zdánlivě nemá nic společného. A přesto ve všech reakcích vždy jde o lidskou bytost. Optimista překoná stejnou chřipku mnohem rychleji než pesimista, protože se jí nenechá tolik ovlivnit.
Slovo reakce je druhým nejdůležitějším slovem v medicíně. Jak na to reaguje, jak to snáší? Vycházíme z léků, z opatření. Ale jak snáší nemoc jako zásah do svého osobního života a jak reaguje na výzvu nemoci? Jako křesťané jsme přesvědčeni, že každá nemoc v sobě zahrnuje výzvu a vybízí nás k rozhodnutí, a to nikoli k rozhodnutí, které znamená snahu najít lék, ale k rozhodnutí hlubšímu. Je mnoho lidí, kteří teprve skrze nemoci dospějí k zamyšlení, naleznou víru, smysl svého života, a to nejen proto, že byli osobně povoláni, že získali vhled do křehkosti života, proto, že je to čas reflexe, ale také proto, že byli nemocí přijati do společenství nemocných, a to ani ne tak do společenství nemocničního pokoje, společného života podmíněného nemocí nebo společenství pacientů téhož lékaře, nýbrž do podstatného společenství nemocných, které se nachází uvnitř církve. Církev se modlí za nemocné, pamatuje na své nemocné členy, vkládá je do pokladu modliteb. A když pacient zažije na vlastní kůži, že není osamělý ani v té největší samotě, cítí se povolán reagovat, nejen vzít toto společenství na vědomí, ale připojit se k němu. Když o tom mluvíme s pacienty, a to děláme znovu a znovu s těžce nemocnými a s těmi, kteří jsou nemocní už dlouho, vždycky znovu vidíme, jak na ně zapůsobí vědomí, že nejsou zapomenuti, že s nimi církev počítá, že jejich nemoc sama o sobě je podnětem k modlitbě, že možná nějaký neznámý člověk považuje za pěkné modlit se za nemocné, za lidi, kterým schází zdraví, a tím, že to má za krásné, se stává vděčným za své vlastní zdraví a připojuje se ke společenství trpících.
Ti, kdo mluví o utrpení a věří, nemohou za slovem utrpení jednoduše udělat tečku; vědí, že každé utrpení je spojeno s utrpením Páně, že ve všem, co člověk snáší, je možné spolunesení a spoluutrpení, že ve všem, co je člověku vzato, mu může být nabídnuta nová odevzdanost. Jestliže už Bůh člověku bere zdraví, určitou možnost činnosti, vytrhuje ho z každodenního života, pak nejen proto, aby bral, ale aby dával. I my chceme dát to, co nám Bůh sám neodnímá, ale co od nás přesto očekává.
To jsou hlavní body. Je zde celá škála otázek a my jsme se ničím nezabývali vyčerpávajícím způsobem, ale pouze jsme se snažili otevřít perspektivy, možnosti vděčnosti, osobního spoluprožívání, osobní pomoci — osobně přímo jako lékař, jako zdravotní sestra, nepřímo skrze modlitbu. A když jste v této profesi a skutečně žijete celý den s nemocnými, zvyknete si nějak osobně řídit své myšlenky. Každý lékař bude mluvit jinak, i když věří ve stejnou věc.
Adrienne von Speyr
Titre original
Vom Sinn der Krankheit
Obtenir
Thèmes
Fiche technique
Langue :
Tchèque
Langue d’origine :
AllemandMaison d’édition :
Saint John PublicationsTraducteur :
Jitka FišerováAnnée :
2026Genre :
Article
Source
„Vom Sinn der Krankheit". Johannesgemeinschaft-Archiv, Basel, 1947.
Autres langues